Ilderganova réva

Tandigalt Ildergan. Tento legendární válečník a stratég žil údajně v šestém století a bojoval za Byzantskou říši. Díky vynalézání důmyslných zbraní a značným zeměpisným znalostem dokázal vyhrát i hodně beznadějné bitvy. Hlavně však oplýval neobyčejnou intuicí, která ho nikdy nezklamala. Byl prostě geniální. Císař Justinián I. ho údajně za jeho velké triumfy mnohokráte vyznamenal a štědře odměnil. Nikdo přesně neví, odkud pocházel a jaké byl národnosti; jméno sice zní poněkud germánsky, ale v záznamech z té doby žádné podobné nenajdeme.

Legenda rovněž praví, že na každém dobytém území nechal vysázet vinnou révu či jinou plodinu, jako symbol bohatství a blahobytu. Přestože jde o čirou pověst, světová vědecká obec se tímto fenoménem nechala inspirovat. Od roku 1920 uděluje mimořádným osobnostem, které se napříč různými obory zasloužily o rozvoj vědy a poznání, prestižní cenu „Ilderganova réva“.

Jedná se o jakousi obdobu Nobelovy ceny, ovšem s tím rozdílem, že nositel tohoto ocenění musí mít význam multidisciplinární, více univerzální, a dále, že cena není udělována pravidelně každý rok, ale pouze „dle potřeby“. Jde o zlatou desku s reliéfem znázorňujícím vinný hrozen, do které je dále vyrytý rok udělení a jméno jejího šťastného majitele. Její hmotnost činí přibližně jeden kilogram! Kilo ryzího, ušlechtilého, nablýskaného kovu za „trochu“ té inteligence – to se vyplatí, ne?

Zatím poslední osobou, která toto mimořádné ocenění dostala, je Abraham Zinnerstand, známý po celém světě pod přezdívkou - zkratkou „Azd“, kterou si podle svých vlastních slov vymyslel už jako malé dítě. Azd byl vskutku „na roztrhání“ a o byznys ani slávu neměl opravdu nouzi. Kromě zlaté révy sklidil, co se dalo. Jeho vynikající intelekt a, s trochou nadsázky, přímo jasnozřivost, využívaly po celém světě mnohé instituce a firmy. Šťastně ženatý a otec dvou dětí. Co více si ještě přát... Jen se mezi těmi všemi obyčejnými smrtelníky poměrně nudil, ačkoli měl tolik práce. Ve svých pětatřiceti letech byl již naprosto přesvědčený, že žádná bytost na této planetě jeho mozkové závity nemá šanci trumfnout. Opájel se pocitem, že si s celým světem může vytřít… Víte, co? A to se prostě muselo změnit…

Byla to obyčejná, všední noc. Slastně oddychoval během spánku, vedle v posteli jeho žena, na nočním stolku se vyjímala zlatá placka, kterou měl stále u sebe jako talisman pro další skvělé počiny. Přestože byl Měsíc v novu a žádný pouliční zdroj světla se poblíž nenacházel, něco mu náhle prudce zazářilo do obličeje a nemilosrdně ho vzbudilo. Azd se probral velmi udiveně až vystrašeně. Zvolna se došoural k oknu, aby zjistil, co ho vlastně postavilo na nohy. Byl překvapený, že mu tentokrát okamžitě „nenastartovaly“ různé myšlenkové pochody, které měl po procitnutí již naprosto automatizované.

Když se podíval z okna, byl přesvědčený, že se vůbec nemusí znepokojovat, neboť se mu to jen zdá. Pár metrů od okna pozoroval jakýsi prazvláštní duhový kotouč, hrající všemi barvami a plasticky měnící tvar svého okraje jako nějaká měňavka. Tak nádherný a poutavý úkaz v životě neviděl. Uvědomil si, že se chvíli koncentroval pouze na tento záhadný objekt, což ho zarazilo. V rámci svého permanentního multitaskingu řešil několik náročných operací současně, a najednou tohle! Napadlo ho, že u této podívané musí být i manželka. Přiskočil k posteli a snažil se ji vzbudit. Marně. Ačkoli Mary měla značně lehký spánek, tentokrát spala jako dřevo. Nepomohlo ani to, když s ní zběsile třepal, rozsvítil a polil ji vodou. Potom ho napadlo si to natočit kamerou. Nešla zapnout, třebaže jindy fungovala bez problémů.

To už měl nervy na pochodu. Vzal telefon, aby zavolal některému ze známých, ale ten hlásil výpadek signálu.
„Azde, to je vše jen zlý sen!“ snažil se urputně uklidňovat sám sebe, „ráno se probudíš a vše zase bude v zajetých kolejích,“ dodal.
Znovu přistoupil k oknu a zadíval se na pestrobarevné kolo. Najednou si povšiml, že se v něm zformovala jakási končetina nebo chapadlo, které se protáhlo až k němu a ukazovalo mu, že má jít za ním.
To asi těžko, jsem nějakých deset metrů nad zemí, pomyslel si. Chtěl se obléci a sejít dolů před dům, ale cítil jakýsi telepatický pokyn k tomu, aby si nic nepřipravoval a jen tak, v noční košili, vystoupil na parapet. Tohle běžně nedělal – vždy se všichni řídili jeho radami, ne aby on poslouchal někoho jiného, a ještě k tomu tak pochybného. Duhový objekt na něho však působil tak přesvědčivě a manipulativně, že zkrátka nakonec poslechnul.

Vylezl tedy na parapet, ani si nevzal svou zlatou trofej. Chapadlo ho pomalu, opatrně ovinulo, zvedlo do vzduchu a uložilo dovnitř objektu. Ten se rozlétl a během pár vteřin s ním byl daleko od jeho domoviny. Azd byl během celého putování neznámo kam dosti napjatý, ale vše v okolí na něho působilo naprosto harmonicky a ladně, neměl tudíž důvod k panice.
Dlouho před sebou viděl jen barevnou mlhu a slyšel něco jako slabé šustění větru. Necítil žádný dotyk, jako kdyby se vznášel ve vakuu. Nepříjemné emoce z tajemna po chvíli vystřídal milý pocit a očekávání nového zážitku. Byl si jistý, že pokud se mu tohle nezdá, je to nějaká další pocta – výlet pro vyvoleného, kterého se smí účastnit jen on a nikdo jiný. Proto nedokázal vzbudit Mary ani zavolat svým známým. Vše do sebe dle jeho logiky zapadá.

Barevné dýmy se postupně rozplynuly a Azd viděl, že je umístěný v jakémsi průhledném kulatém obalu, v takovém skleníku, či jak to nazvat…
Sice zde byl sám, podvědomě však vnímal, jak s ním někdo telepaticky komunikuje.
„Teď pozorně a rychle sleduj, ano?“
„Dobře, jsem připraven…“

Ze tmy za stěnou jeho schránky se vynořil velmi prazvláštní organismus; bílá koule s mnoha chapadly. Do pr..., co je tohle za potvoru?
Za okamžik k němu začaly přilétávat daleko menší objekty, napřed v malém počtu, postupně ale celá hejna. Vše se zrychlovalo, až to vypadalo jako nějaký ohňostroj nebo střelba. Telepatický hlas ho vyzval, aby to zkusil okomentovat.
„Jste příliš rychlí, nestíhám vás! Šlo by to zpomalit?“
„Ale, ale! Příliš rychlí?“ Azd vnímal něco jako smích. „Dobře, tak zpomalíme, není problém…“

Některé objekty bílou kouli zcela minuly, kdežto jiné na ní přistály a nechaly se osahat jejími chapadly. Byla to velmi působivá, ale pro Azda také nejasná podívaná. Někoho pouze „pohladilo“ jedno chapadlo, zatímco do jiného jich pořádně rýplo i více.
Na horním okraji, na jakémsi čele bílé koule se ukázalo něco jako displej se třemi „okénky“. Ta po každém kontaktu zasvítila bíle nebo modře. Obdoba našeho semaforu – respektive to byla Azdova domněnka.
Azd se po delší době sledování tohoto provozu odvážil k formulaci prvního komentáře.
„To máte nějakou společenskou akci...“
„Jakou akci???“
„Nooo, nějaký sraz. Nebo...“
„Sleduj dál, jo?“
„Jo.“

Azd dával opravdu velikánský pozor. Dobře si všímal světelných signálů a usoudil, že bílá barva je něco jako naše červená a modrá jako zelená. Většině „letců“ před odletem zasvítilo aspoň jedno modré světlo, avšak sem tam někdo vystartoval, i když měl tři bílé. Ono je to jistě složitější...
Jeden předmět se zde ale opravdu zasekl. Bílá koule do něho postupně zasunula asi dvacet chapadel. Občas nějaké vytáhla a přejížděla nad ním, jako kdyby ho skenovala, či co...
Přitom ten objekt vypadal jako všechny ostatní – bílý a přibližně kulatý. Jeho „odbavení“ trvalo odhadem stokrát déle než průměr ostatních.
Co to s ním, do háje, dělá? Kontrolu, zda neletí s něčím nepovoleným? Ale když ovládají telepatii, měli by obsah každého přece znát hned... Tak ho nějak opravuje. Nebo mu doplňuje palivo... Hele, a co když jde o nějaký druh kopulace??? Azdův mozek už byl téměř zavařený.
Provoz postupně řídnul a k bílé kouli přilétalo stále méně objektů, avšak tento „potížista“ nebyl pořád ještě hotový.
„Nebo jsou to dobří přátelé a jen si potřebují dlouze pohovořit...“
„Samé hezké spekulace,“ odpověděl posměšně telepatický hlas.
Azd si pomyslel, ať si ten provokatér políbí...
Reakce byla, jak se jeho společník ještě více baví na jeho účet.

Zaseklý objekt byl konečně odbavený, bliklo mu jedno modré světélko a chapadla se z něj vysunula. Pak odletěl úplně bleskově, jako kdyby mu hořelo za zadkem. Přičemž ostatní odlétali velmi pomalu a krouživě, něco jako hmyz.
„No, potřebuje dohnat své kolegy... Nebo mu to bylo hrozně nepříjemné a rychle zdrhá,“ přemítal Azd.
Jeho společník se mu opět vysmál, že akorát střílí od pasu a vaří z čisté vody.
Azd si na tohle už radši nic nemyslel, aby mu zase nenahrál na smeč.

Poslední objekt se vzdálil, bílá koule schovala displej a zatáhla všechna chapadla.

„Hotovo. Hm, třeba to byla i nějaká škola...“
„Jasně, škola. Haha!!! No nic, pojďme dovnitř...“

Azd se postupně posunoval, až pronikl do útrob toho velikého bílého objektu.
Úplně mu tam přecházel zrak. Se zájmem si prohlížel spoustu různých orgánů a udělátek, ale vadilo mu, že vůbec nic nekoumá.
„Líbí se ti tady???“
„Nelíbí!“
„Jak to? Kdo jiný ze tvé planety má to privilegium nahlédnout nám pod pokličku?“
„Ale já jsem tě o tento výlet nežádal!!!“ ohradil se Azd. „Můžeme si tykat, ne?“
„Jistě, že můžeme. V našem světě si na zdvořilost opravdu nehrajeme. „Hele, na rovinu,“ pokračoval hlas, „kdokoli jiný z té tvé čtvrté modré koule by byl za takový úlet nesmírně vděčný... Že ho něco jednou v životě vytáhlo z podělanýho každodenního stereotypu a umožnilo mu zažít opravdický odvaz! Ale ty ne... Velká škoda!“
Azd byl chvíli vážně na rozpacích. Dotklo se ho, jak s ním ten nepozemšťan jedná, ale na druhou stranu si to u něho nechtěl ani trochu pokazit. Ještě by ho nechtěl pustit zpátky. Nebo chtěl, ale dělal by mu potom problémy a naschvály. I když, tihle emzeťáci mají jistě lepší morálku než my, lidi. Snad by z tohoto nedorozumění nedělal velký haló...

„Jo, máte to skvělý, ale už bych potřeboval domů. Nebudeme to dále rozebírat, ano?“
„Proč domů?“
„Budou mě tam hledat. Jsem zde příliš dlouho...“
„Neboj se,“ namítl hlas, „my máme jiná časová měřítka. Celý tvůj pobyt u nás i cesta tam a zpátky nepotrvá celkově více než několik vašich sekund.“
„Vážně??? No, tak jo...“
„Vážně. Můžeme pokračovat v exkurzi?“
„Dobře, ale osekej to!“
„Jak si přeješ...“


Ráno se Azd probudil a hned sahal rukou na noční stolek, aby nahmatal svou zlatou trofej. Vedle ní však byl ještě jeden předmět; dar od vesmírného kolegy. Podobně zářící a plastický jako to duhové kolo v noci, jen podstatně menší. Jako suvenýr a důkaz, aby mu všichni uvěřili, že není blázen, nebo že si vše nevyfantazíroval. Když o něho Azd brnkl prstem, příjemně ho zahřál.

Tak se mi to nezdálo... Vzpomněl si, jak se při loučení se svým hostitelem usilovně handrkoval, že by mu něco měl dát na oplátku. A jak se opět dočkal jen břitkého smíchu. Azd si vzal tento magický předmět do postele, kochal se jím a mnul ho v dlaních. Celý pokoj byl od něho prozářen a prohřátý. Jeho žena se blaženě usmívala.
Ty o ničem nevíš... To ti budu muset těžce vysvětlovat, pomyslel si.
Vtom se vzbudila.
„Já vím náhodou o všem, zdálo se mi o tom!“ opáčila Mary. „Byla jsem u všeho s tebou,“ stála si za svým.
„Aha... Jo, tak proto jsem tě nemohl probudit. Nebylo to nutné.“
Azd si vzal ze stolku i révu a chvíli si obě věci bedlivě prohlížel.
„Tenhle si nechám, slíbil jsem to,“ ukázal na duhový předmět, „ale tu placku musím vrátit. Nezasloužím si ji!“
„To zase ne! Já vím, že tě to vzalo, ale nebuď tolik sebekritický,“ snažila se Mary povzbudit zdrceného manžela.
„Už to stejně nebude jako dřív... Je to jen obyčejný krám!“ posteskl si Azd. „Jo, a všechna nejbližší jednání zruším!“ dodal rezolutně.


„Jak, že to odvoláváte, tohle přece nemůžete, pane Zinnerstande!!!“
„Ale jistě, že mohu...“
„A co se vám, do pr... Co vám je?“
„Pošlu vám e-mail. Stejně mi nejspíše nebudete věřit.“
„Dobře, budu čekat na vaši zprávu. Ale opravdu jste mě vůbec nepotěšil...“
„Věřím vám, nashle.“
„Mějte se!“
„Naser si! Vole!!!“ přisadil si škodolibě Azd po ukončení hovoru.

Náhle si povšimnul, jak se Mary hlasitě a od srdce směje. V tak dobrém rozpoložení ji vůbec neznal.
„Teď budeme mít aspoň více času pro sebe. A na děti...“
„Ano, to jistě budeme.“
„Víš, já jsem toho taky měla dost. Už jsem plánovala, že se s tebou rozvedu, nebo něco takového...“
„Aha, tak to jsi je přivolala ty...“ žertoval Azd.
„Myslím, že nás bylo daleko víc, kteří jsme po něčem takovém toužili. I ten klient, se kterým jsi před chvílí mluvil, třebaže to nehodlal přiznat.“
„Asi jo... A nic tedy vracet nemám?“
„Určitě ne, jsou to jen věci... Hlavní je, že ses napravil.“
„Jako, pokud je u tebe napravení se pocit, že teď jsem úplný nikdo, máš pravdu.“
„Kdepak... Pro mě jsi naopak daleko víc než dřív!“

Azd poté dlouze přemýšlel a mlčel. Pak vzal zlatou révu, obalil ji duhovým magickým předmětem a položil tento kompozit na stůl. Pak vzal Mary za ruce a políbil ji.