Viparita Karani

Sedím si na zdi,
nožky mám od sebe,
visí tak nějak jinak,
a zírám do svého nebe.

K nebi si vzhlížím.
strop překážkou není
Už nohy mám u sebe,
cítím jemné mravenčení.

Zeď je mým křeslem,
teď protáhnu si kříž,
s chodidly na zdi táhnu
kolena k trupu blíž a blíž.

Dál na zdi sedím,
nožky fixovány,
šlachy v tahu jsou v tahu,
kývu se na obě strany.

Na zdi posazen
nohy mám zkřížený,
myslet mám na pouhé nic,
přitom myslím si na ženy.