Nejdřív záchrana, potom málem cvokhaus

Je čtvrtek 19. června 2025, těsně před polednem. Po tátovi jsem Jiří Dlouhý. Mám Parkinsonovu chorobu, a pokud mi v tom něco nebo někdo nezabrání, měl bych se v prosinci dožít sedmdesáti let. Právě se chystám na schůzku s právníkem, doktorem Petrem Novým, abychom se, ještě s mým ošetřujícím lékařem, neurologem Ferdinandem Brožem, poradili o dalším a společném postupu ve věci nezákonného a nehumánního jednání Boroděje Šilhavého, ředitele pohřebního ústavu MorbusPark v Pelhřimově, kde, a snad už to konečně všichni vědí a nebudou se pořád ptát, NEMAJÍ krematorium.

Už mířím k botníku, když tu mne někdo nebo něco, zatím neznámými prostředky, na zlomek vteřiny přivádí do stavu bezvědomého, takže mé tělo, poslušno Newtonova gravitačního zákona, začíná padat neřízeně k zemi. Bylo to opravdu jen na zlomek vteřiny, protože oční obraz mi po procitnutí naskočil ještě během pádu, abych viděl, jak se ho marně snažím zbrzdit uchopením okraje otevřených shrnovacích dveří. Leč dveře byly připevněny ke zdi, aby nesly hlavně samy sebe, a ne samy sebe + 110 kilogramů živé hmotnosti. Hned po hlučném dopadu na pravý bok mi proběhla hlavou myšlenka na krček kosti stehenní, co tak rád praská při podobných událostech, a bohužel jsem se nemýlil. Na komodě, jejíž ostrý roh jsem temenem hlavy minul jen o pár centimetrů, ležel mobil, přes nezraněný bok se mi podařilo postavit se a zavolat manželce, že ruším neurologa a poptávám ortopeda. Měla mne na neurologii doprovodit, byla už blízko domova, kam dorazila jen pár minut předtím, než přijela rychlá a odvezla mě do brněnské Úrazové nemocnice. Na příjmu bylo rušno, vlastně všude bylo rušno, barák praskal ve švech, a po stanovení diagnózy „zlomenina krčku a kosti stehenní“, operace zítra, jsem na noc skončil na lůžku traumatologie, protože jinde nebylo místo. Noc nebyla nic moc, kolega pacient byl po operaci, bez přestání sténal a připomínal mi, že druhý den budu na řadě já, snad kolem poledne. Operace šly jedna za druhou, některá překročila plánovaný čas, jiná ho ušetřila, nedalo se dopředu říci, kdy přesně se skalpel mně určený prvně zařízne. Ti, co už postoupili do první řady čekatelů, leží na svých vozících, přiotupeni injekcemi z premedikací, už nemají šanci někam zdrhnout. Mě konečně dohonila anestezioložka, která bude sledovat mé životní funkce, starat se, aby mě nic nebolelo, a po operaci jsem se probudil. V životě jsem zatím operován nebyl, ale tuším, že k celkové anestezii se používají v podstatě dvě metody. Jak už jsem dříve řekl, jsem parkinsonik, a jednu z anestezií dostat nesmím kvůli interakci s léky, které užívám, mohlo by to být to poslední, co jsem v životě dostal. Která metoda je zakázaná, mám napsáno na lékařské zprávě, jež nosím v peněžence stále u sebe. Je tam i název infuzního roztoku, který by mohl zrušit kletbu té špatné metody, byla-li by, omylem či nevědomostí, nasazena. Říkám to všem vyšším šaržím zdravotníků raději dvakrát, a sleduju s povděkem, že ten veledůležitý papírek, který jsem na začátku hospitalizace komusi předal, mě na cestě moravským zdravotnictvím provází až do konce pobytu, kdy mi bude vrácen. Raději ještě jednou předávám paní anestezioložce informaci z lékařské zprávy, bohužel to vypadá, že ji nikdo nečetl nebo se nedostala, kam měla. Chvíli je ticho na přemýšlení, pak paní odchází s tím, že za chvíli bude zpět. Když se asi po čtvrt hodině vrací, říká mi, že mou operaci provedou v lokální anestezii. Příprava operace v celkové anestezii by spolkla více času, a na nějaké zkoumání teď čas není, bude se operovat. Slyším, jak kdosi hecuje fyzicky zdatné jedince operačního týmu, aby zabrali a dostali mě z vozíku na operační stůl. Tak mě dostali, kam chtěli, píchli mi epidurálku a dali se do díla. Ze sluchátek, která mi naušila paní anestezioložka, se line nějaká hudba, co mi nic neříká, škoda, že nehrajou na přání. Operace krčku kosti stehenní s hudebním doprovodem děl Antonína Dvořáka, to by bylo pro mne to pravé ořechové, tedy pokud by se zrovna nedávalo mistrovo Requiem. Žádnou bolest necítím, o to víc mi vyprávějí své příběhy zvuky chirurgie velkých kostí. Po svistu skalpelu, jak rozřezával mou kůži, slyším řezání stehenní kosti pilkou, a já, poněkud popleten nějakým oblbovadlem, se sám sebe nahlas ptám, kam z řezu padají ty kostiny? A když bych to chtěl skloňovat, děje se to podle vzoru piliny? Tak dost, pane operovaný, nemluvte nám do operace, ať vám neuřízneme něco, co budete ještě potřebovat! Následně vrtačka dělá díry na šrouby, které jakési tučné a hlučné kladivo kamsi zatlouká. Tedy to je můj amatérský pohled na dění na operačním stole. Čas jsem příliš nevnímal, nebylo nic rušivého, a už je tu konec prvního dějství hry o záchranu zdraví člověka. Herci v propocených kostýmech se odcházejí umýt a trochu si odpočinout, aby po cigárku, kafíčku nebo mírně oschlém obloženém chlebíčku nastoupili na další číslo dne. Hluboce se jim klaním a děkuju, jsou to profíci, pašáci a novodobí umělci, jak dokážou naše rozbitá a nefunkční těla dát zase dohromady. No a já svištím dál, do II. dějství mého příběhu, do útrob složitého organizmu, kterému se říká nemocnice.

Než se začnou dít věci, v rychlosti vám představím dalšího aktéra mého příběhu. Jmenuje se Quetiapin, a dál to není ze mě, tak cituju: "Quetiapin je lék ze skupiny atypických antipsychotik, který se používá k léčbě schizofrenie, bipolární afektivní poruchy a depresivních a úzkostných stavů. Funguje tak, že ovlivňuje neurotransmitery v mozku, jako jsou dopamin a serotonin. Lék je dostupný pod různými obchodními názvy (např. Seroquel, Kventiax, Ketilept), a je nezbytné ho užívat přesně podle pokynů lékaře, zejména co se týče dávkování, délky léčby a přerušení medikace." Konec citátu. Vidím, že je to všem z vás jasné, a při plném vědomí prohlašuju, že žádným výše uvedeným onemocněním netrpím, ani jsem netrpěl, jen ten "dopamin" mně cosi připomíná... No ano, o dopaminu a jeho nedostatku v těle něco vím, to je přece můj všudypřítomný Parkinson! Právě mi zaškubal nohou, aniž jsem ho o to žádal.
„Ty si taky všude, hajzle!"
Takto přátelsky oslovuju svůj stín, a dodávám k výše uvedenému, že quetiapin se v malých dávkách často používá po operacích pro zklidnění pacienta, a mně to začali dávat taky.

Rozdíl počtu pacientů a lůžek přes den mírně osciluje kolem nuly, a já nakonec, s trochou improvizace a spolupráce jednotlivých nemocničních oddělení, strávím pooperační noc na lůžku anesteziologicko-resustitačního oddělení (ARO), i když sem prý taky nepatřím. Ve vedlejší kóji leží babička, 95 let, za asistence zdravotníků většinu noci propláče a provzdychá, chce domů. Ráno konečně dostávám svou postel na ortopedii. Den prospím v takovém polosnu a pokračuju i večer. Najednou se mi zdá, že v pokoji je nějak moc lidí, televize hraje moc hlasitě a nikdo se na ni nedívá, už je po 22. hodině a noční klid nikde, přesto usínám, ale kolem jedné hodiny po půlnoci jsem přistižen, jak pronikám do vedlejšího pokoje, když se dělící stěna před mou hmotností až příliš snadno rozestoupila. Alespoň tak to vidím já, jako sen. Co přesně jsem dělal, nevím, nakonec ale beru ve vedlejší místnosti z prázdného lůžka pokrývku a házím ji na pána na druhé posteli. Ten duchapřítomně tiskne tlačítko alarmu k sestrám, zatímco já došlapuju operovanou nohou na zem. Šeredně to bolí, a já zjišťuju, že pokud jsem si až doteď myslel, že prožívám nějaký sen, tak tohle je tvrdá realita. Objevují se alarmem povolané zdravotnice. Snažím se jim vysvětlit, že nikomu nic neudělám, že jsem zase zpátky z nějaké noční můry. Ale ony mi nerozumí. Ten jazyk, kterým hovořím, ostatně neznám ani já. Sestřičky mě směřují do postele, a já se nebráním, protože operovaná noha bolí. Ráno se omlouvám pánovi, kterého jsem napadl lůžkovinami, vypadá to, že to vzal sportovně. Ne tak já, při vizitě žádám o konzultaci s psychiatrem, i klinika bude chtít vědět, co je to za chlápka, který jim lítá po oddělení jako neřízená střela a dělá rozruch. Do začátku bude nejjednodušší toho zlobivého pacoše prohlásit za blázna a začít ho léčit. Další noci jsou pak stejné a stejně podivné. Kolem 23:00 jdu spát. Rychle usínám, ale krátce po půlnoci už jsem zase vzhůru, s poznáním, že jsem v mojí noční verzi nemocničního pokoje. Zařízení pokoje je stejné jako ve dne, chybí ale některé detaily a podlaha je často mokrá. Dveře na WC a na chodbu jsou stejné, za nimi je to samé, co ve dne, taky okno je na svém místě i noční obraz Brna v něm. Když vylezu na chodbu, chvíli tam okouním a zvukově se projevuju, objeví se sestřička a ptá se, zda něco nepotřebuju. Kroutím hlavou NE, a ven z pokoje už nelezu. Dlouho nemůžu usnout, pořád mi vrtá hlavou, co se to děje? To přece není normální! A kde je můj spolupacient? Hlavně si říkám, že nesmím nikomu ublížit, ani házet lůžkovinama, to vnímám naprosto jasně. Přemýšlím o svých možnostech jak z kola ven, ale nenapadá mě nic rozumného. V nějaké čáry máry nevěřím, děj je reálný, i když blbý, nic hrozného se mi neděje, vlastně se neděje nic. Tak proč prožívám ty hloupé noci? Třetí den po mé žádosti o psychiatra se tento dostavuje, v sukni. Paní doktorka mi byla představena panem primářem ortopedie jako doktorka psychiatrie, to asi abych nebyl na pochybách. Paní se totiž chovala zvláštně. Na obligátní dotaz psychiatrů “kolikátého je a co je dnes za den” odpovídám po pravdě, že nevím, protože mě to jako důchodce s mobilem v kapse ani moc nezajímá, ale prozradil jsem jí, že máme červen 2025. Očekával jsem další dotaz, ale zachovala se spíše jako obchodní zástupce na cestách, dostalo se mi nabídky lůžka v nějakém ústavu, že tam mají taky moderní léky, jako tady v Úrazovce. Přitom se stále otáčela sem a tam, z čehož jsem vytušil, že na někoho čeká a nechce ho minout. Se mnou pobyla odhadem pět minut, z toho jsme v rozhovoru, dá-li se to tak nazvat, setrvali maximálně minuty dvě. Pak beze stopy zmizela, což u mě vyvolalo naprostou nedůvěru ke konání paní doktorky jako lékaře. Říkal jsem si, zda právě neutekla z protějšího břehu psychiatrie, jen ještě nevyhlásili pátrání. Teď si mnozí určitě říkáte, proč to vyprávím, když ta osoba byla prostě, prostě nemožná. Nebojte se, ještě jednou její existence využijeme. Tak uběhne několik nocí, jedna jako druhá, čekám, co bude, tohle přece musí jednou skončit. Až pak jedné noci slyším z chodby neznámý hluk. Opatrně otvírám dveře. Místo části chodby je cosi jako malá, černá jeskyně s mokrou podlahou, uprostřed na podstavci stojí kovová socha jakéhosi tvora. To už nevydržím být potichu, bez reakce na dění, a řvu na celou halu: „Běžte už do hajzlu!“, jestli to někdo slyšel, netuším. Krize jako Brno nastává, když volám opakovaně uprostřed noci své paní, snažím se s ní mluvit o mém, ale vlastně o našem problému, protože nikoho jiného na radu nebo nápad nemám, nadpřirozenostem nevěřím, a věci přijít na kloub musím. Zatímco ona pláče, přesvědčena bůhví kým o mé psychické nemoci, a prosí mě, abych poslouchal lékaře, oni že to se mnou myslí dobře, slibuju jí vše, co ji může uklidnit. A pro příští telefon si zakazuju otravovat ji svými logickými úvahami, protože už je blízko zhroucení, a to se nesmí stát! Ještě mimo mě, hlavně psychicky, ale i čistým prádlem a různými dobrotami, podporuje svého bratra, který je s komplikacemi po operaci nohy už více než rok v nemocnici. Já se teď držím zpátky, milované ženě volám jen ve dne, v noci se chovám slušně, nikam mimo pokoj nelezu, nevydávám žádný hluk. Usínám až po třetí hodině a probouzím se kolem páté, jak jsem zvyklý z civilu, to už vedle na lůžku chrápe můj spolupacient a vše je zase až do půlnoci v normálu. Rozumné nápady došly, nerozumné už byly dávno zapuzeny, čekám na zázrak nebo chybu protihráče, jen zatím nevím, kdo to je, je-li vůbec někdo takový, a proč by si vybral zrovna mě?

Zázraky se nekonají, ale náhody ano. Když večer dostávám léky na noc, konečně si všimnu, že přebývá malá, kulatá, barvou rezavá pilulka. I ptám se zdravotníka pilulky vydávajícího, cože to je a kdo to předepsal? Omlouvá se, že to v papírech, co má s sebou není, ale zjistí mi to. Protože mě mírně naštvali, rozhodl jsem se, že tuhle pilulku nespolknu a likviduju ji ve výlevce umyvadla. Celou noc pak prožívám v klidu vedle chrápajícího pána – jak krásný to zvuk! Večer nacházím v krabičce s léky místo jedné zrzavé pilule hned dvě, a protože jsem dnes dostal včera nedostupné informace, poslušně je polykám. Zatím mi nic nedochází, po půlnoci jsem zase bez spolunocležníka. Po slunečném dni, při večerním výdeji léků se dovídám, že mou noční medikaci připravuje dříve již zmíněná splašená psychiatrička. Aniž by měla ode mě nějakou zpětnou vazbu, vesele navyšuje dávkování, a tak tři pilulky, které mi ten večer poslala, letěly zase vstříc hlavnímu kanalizačnímu sběrači. A noc, jak dopadla noc? Proběhla v klidu. To už jsem věděl, že to mám! Hned jsem volal mé drahé paní, a protože je to chytré děvče, velmi brzo pochopila a uklidnila se. Další večer byly navíc zase 3 pilulky. Řekl jsem si, že důkazů není nikdy dost, a tak jsem 2 (abych to nepřeháněl) spolkl, a předpověděl výsledek. Noc bude nesympatická. A taky byla. Konečně jsem dospěl k nějakým datům ohledně mého užívání léků s quetiapinem. Tak vznikl přehled událostí, některé informace jsem doplnil později z propouštěcích zpráv.
• Noc po operaci - nezjištěné množství quetiapinu, podání potvrzeno v závěrečné zprávě, v noci jsem mírně agresivní, házím pokrývku lůžka a polštář na kolegu pacienta.
• Následuje několik nocí s quetiapinem (z údajů propouštěcí zprávy jich bylo do deseti), kdy užívám, co mi přinesou, ale nekontroluju to, nevím ani, jak jsem se v noci choval, ale to není v tuto chvíli důležité.
• Noc N: Poprvé si všimnu, že je mi předepsána 1 neznámá tableta. Trucuju, tabletu neužívám a noc probíhá v klidu.
• Noc N+1: Předpis 2 tablety, po vysvětlení proč je mám předepsané, tablety polykám a noc je podivná.
• Noc N+2: Po setkání s předepisující lékařkou, které nevěřím ani to, že ji má, ignoruju předpis 3 tablet (zkouší, co vydržím), a noc je klidná.
• Noc N+3: Předepsány 2 tablety, kontrolovaně užívám a předpovídám, že noc bude neklidná, a mám pravdu.
• Noc N+4: Předpis 2 tablety, neužívám, noc bude bez problémů.

Výsledek je tedy jednoznačný. Pokud rezavé tablety spolknu, mám v noci problém, pokud je vyhodím, žádný problém není. No teda moment! To by znamenalo, že ten lék je pro mě vlastně jedovatý! Ale zřejmě není, když mi nepůsobí bolest nebo fyzickou újmu na zdraví. Nahazuju notebook a hledám příbalový leták k léku Kventiax 25 mg, potahované tablety.
Nacházím a čtu na straně 5:

Časté nežádoucí účinky (mohou postihnout až 1 z 10 pacientů):
Mimo jiné též:
- Neobvyklé sny a noční můry.
- Poruchy řeči a vyjadřování (když mě sestřičky první noc uklidňovaly, často mi vůbec nerozuměly, a i já jsem se slyšel, jak mluvím nesmysly).

Aby bylo možno dopídit se pravdy, je třeba podle potřeby pracovat i s negacemi a trojskými koni. K tomuto závěru jsem dospěl ráno, v den, kdy mě převáželi do Psychiatrické nemocnice Černovice. Tam jsem mohl dokončit rehabilitaci zlomené nohy a přitom léčit noční psychické problémy, které mi v Úrazové nemocnici zatím „léčili“ lékem, který tyto stavy vyvolával. Tak se stalo, že na výstupní zprávě z Úrazové nemocnice bylo konstatováno, že mám v noci psychické problémy, a na jejich potlačení mi dávají quetiapin, zatím bez zlepšení. Na vstupním pohovoru v Černovicích ošetřující lékař převzal tuto zmatečnou informaci a nebyl, ani přes moje několikeré upozornění, že tím jedním z deseti jsem pravděpodobně já, schopen překonat svůj postoj k příbalovým letákům. Reakcí na má slova o informačním letáku bylo takové lehké pousmání, jakoby k malému dítěti, kterému vysvětlujete, že to, o čem se mluví, v jeho věku ještě nedokáže pochopit. Tedy jakože kdo by příbalovým letákům věřil? To ale není dobře, že. Když jsem odcházel domů, tak na výstupní zprávě je v odstavci "Průběh" uvedeno "noční psychické potíže odezněly". Bodejť by ne, když jsem to pro mě předepsané svinstvo (tedy v mém případě věřím, že u devíti zbývajících pacientů ze statistiky zabírá a neškodí) vyhazoval, což se správně nedělá, snad jen při násilném ohrožení života nebo při hrozícím rozpadu rodiny. Krátce po propuštění do domácího ošetřování jsem navštívil svého neurologa, který do zprávy napsal, že jsem pravděpodobně přestál delirium...

Je pondělí, 13. října 2025, těsně před polednem. Po tátovi jsem Jiří Dlouhý. Mám Parkinsonovu chorobu, a pokud mi v tom něco nebo někdo nezabrání, měl bych se v prosinci dožít sedmdesáti let. Právě se chystám na schůzku s právníkem, doktorem Petrem Novým, abychom se, ještě s mým ošetřujícím lékařem, neurologem Ferdinandem Brožem, poradili o dalším a společném postupu ve věci nezákonného a nehumánního jednání Boroděje Šilhavého, bývalého ředitele pohřebního ústavu MorbusPark v Pelhřimově. Tak nás laskavě nechte pracovat, a ve vlastním zájmu čtěte pozorně informace na příbalovém letáku u léků, které začínáte užívat nebo předepisovat.

„Ano, i Vy, doktore! Zejména Vy!”