Dneska

četla jsem verše kamaráda,
co nemá chuť žít.
Svět na vozíku
má občas zrádný rub i líc.

Brečel nad nezájmem lidí,
když vybral si osud strohý.
Kéž by mohl zas běhat
a prohánět holky.

Teď u stolu sedí sám
a okno občas jeví se
jako zoufalý depresivní chrám.

Nemuselo být,
ale bytí občas háže hrách.