Morning blue

Byli jsem na pokraji propasti, tak jsem se Tebe chvíli držela. Netušila jsem, že tak brzy začnu padat.

Listopad 2008

Mně bylo tehdy jen 24 let, dost málo k tomu, abych to chápala a dost na to, abych se tím pomalu nechala zabít, svým věčným žíznivým démonem. Měli jsme spicha na pardubickém nádraží, měl jsi s sebou asi jen pár tašek ale vřelý úsměv. Celá energie natěšení z tebe sálala, a oba jsme hladověli po dotecích, kterým jsem chtěla říkat láska.

Přišlo mi to neskutečný, že z léčebny jsme najednou tady uprostřed davů lidí, který netuší, jaký to být přemožen démonem....a my jsme chtěli snít.
Pozdravili jsme se a instinktivně jsi mě chytnul za ruku, byly to teplé dlaně. Chtěla jsem se do toho příslibu mužského tepla celá schoulit, asi jsem tě začla mít ráda.
Jenomže jsem nevěděla, že takhle tu vášeň už jsi slíbil někde i jiné dívce, a brzy se mi (zhruba rok po té) na to téma ledabyle pousměješ a budeš dělat, jako že nic. To přece k tomu patří, umělec se surrealistickými obrazy musí mít můzy všudemožně.

Možná tuším, že je něco špatně, ale touha být s Tebou to vše přebíjí. Mám chuť na latte a taky tvůj polibek, tak se vydáváme MHD do nedaleké cukrárny, kde poprvý ochutnám tvé báječné rty. Ten příval vášně ve mně naprosto rozproudí všechen zbylý život a podzim je najednou létem ve dvou. Až mě to trochu vyděsí, ale rozhodnu se pokračovat.

Jde to tak pohádkově, že mi i ujede i ten poslední vlak a nezdá se jako dobrý nápad, abys přespal se mnou u mých rodičů (nechce se ti tam, a možná je to právě z toho důvodu, že mě v tu chvíli bereš jen jako úletové vzrušení).
Takže zafungují tvoje konexe a už se po hodině a něco tetelíme v mrazivým apartmánu tvýho kamaráda někde kousek za Pardubkama. Nevím, kdo z nás je tou lapenou kořistí, ale chvílemi mi přijde, jako že to jsi ty......necháš se mnou svést a neprotestuješ.
Zjišťuji, že nakonec to není taková kaskáda živočišnýho sexu, jak jsem očekávala, ale i tak je mi dobře.

Loučení na nádraží už neprobíhá tak pohádkově, jako by to byla předzvěst konce.
Doma si pak pouštím nově natočený film o Saudkovi a toužím se k tobě zase schoulit. Už si nepamatuji, jak ten další náš příběh vypadal, ale vím, že pak už následuje jen pár telefonátů do léčebny (zůstal jsi tam trochu dýl než já), kdy se vymlouváš na nedostatek času a já z toho cítím trochu jen mráz.....

Dodnes nevím, proč si té naší lásce nedal aspoň trochu menší šanci. Jenže člověk asi nemůže chtít ze studny, co má buď zakalenou vodu nebo je úplně bez vody..