Praha za deště

Ten déšť
omývá dlažební kostky
a chodník je tak vlhký.

V zákoutí vnímám chlad.
Tepu nitrem, v popředí kostel
i já se na prozřetelnost
zřídkakdy chodím ptát.

Diagram samoty
i přerod vnitřních klád.


Otázky překřičí zvon.
Přestávám se bát.

Svatý Antoníne umíš pohádky?


Chci být naivní a důvěřivá
a jako malá si před zrcadlem hrát.

Občas slza kropí šedivý vlas.
Nevrátím čas
a mrtví zas jen pohladí
ten bzukot v nás,
aby v jedli
zažehl štěstí klas.

Blíží se sníh
a nostalgie,
kdy i temné
za světlé převlékne se.

A Bůh skrze nebe promluví
z nenarozené dělohy naší Marie.
I příběh protne umělce,
aby byl zvěčněn několikrát.