Podzim čeho?

Na koberci z listů nepopsaných,
v ohnivých barvách záře podzimu,
žhne mládí až plane, hoří jako vích,
ač chlad vkrádá se pod kůži jí i jemu.

Plane se sluncem, a když dohoří
do šedavého popele všedních dní,
zahalena do mlhy, a v hoři,
blýskne vzpomínka, kdy býval jen s ní.

Upřený pohled Slunce do očí
vydrží, i ono sílu ztrácí,
zasněná krajina v mlhách mlčí,
a i ptáci už mají novou štaci.

Málokdy je svátek, kdy souzní s ní,
všednější čas, kdy o ní sen vytěsní.