Věčná litanie

Často jsme se milovali
pod rozkvetlým vzduchem
na mokré trávě

Milovali v domech našich rodičů,
nad fotkami z dětství
jako když se pění
kaluže při dešti

Často jsme se nenáviděli,
klopýtajíc nocí po cestách
v nichž jsme si zasmušile stáli,
v touze navlhlé slzami
a v zástupech letmých úsměvů
co bodaly nás
jako jehličí do dlaní

Milovali s prsty ulepenými
od cukrové vaty,
nenáviděli s jazyky
které jako pletací jehlice
zajížděly pod kůži
Milovali v odrazech zrcadel
a nenáviděli v jejich střepech,
milovali nad obrazem jara,
nenáviděli pod freskou podzimu
Milovali v úterý a čtvrtek,
milovali s minulostí
a nenáviděli budoucností

Milovali se,
jen abychom si
dovolili nenávidět

ach, jak já jsem tě někdy nenáviděl,
jak já jsem tě jen
někdy miloval

Snad až kostelní zvony
vzkřísí všechno mrtvé,
pak dovedu to
znovu