My proti sobě (a sobě navzájem)

My proti sobě (a sobě navzájem)

Sedíme spolu na kraji noci,
měsíc je popelník, zhaslý a zlý,
tvé oči v temnotě — dva plamínky moci,
co pálí mě víc než náboje dní.

Smícháme duše jak kávu a sůl,
hořkost i sladkost se v hrnku tříští,
tvůj hlas mě hladí — můj vlastní kůl,
co tě zabíjí, a přesto tě zjiští.

Naše myšlenky — tornáda běsů,
co rvou se o pravdu, kdo z koho víc,
v prachu a krvi, v troskách lesů
jsme našli pevný, nehybný klíč.

Říkáš mi: „Bolí mě tělo i svět,“
já šeptám: „Vím, že to znám,“
a smíchem lámeme vlastní let,
v bolesti roste náš tichý chrám.

Jsme křehcí a silní, z betonu, z víry,
v temnotě tančíme, dvě duše v sněhu,
tvé prsty — záchrana z černé díry,
když svět nás topí, dává mi něhu.

V tom šílenství hoří i klam, i zázrak,
noc bledne tichem a v srdci vřed,
ty dýcháš mě — já dýchám mrak,
a oba víme, že končí svět.

Dva, co se nenechaj padnout tmou,
dveře jsou zamčené, srdce dál rvou,
svět je jen bouře, co žije v nás,
pohřbím své jizvy —
a uvidím, jak se zase škrábeš na Mars.