Osudová srážka

Z rukou snad vypadlá kytice růží,
na zemi ležela, nemohla vstát.
Nebe se zatáhlo, zčernalo tuší,
v tom se svět zastavil a zůstal stát.

Příkrov se rozevřel v hlubinách času,
něco mi říkalo: „Jdi odsud pryč“.
Něco mi říkalo: „Vnímej tu krásu“,
něco mi říkalo: „Je to jen kýč.“

Vstupuju do ringu s jednou z těch růží,
země se zachvěla a zazněl gong.
Čekám až moje „já“ ve mně se vzmuží,
dým už se rozplynul a tam stál on.

Vážně se tvářící, proti mně Osud,
změří mě pohledem, už to tu zná.
Počkáme, až Smrtka nabrousí kosu,
ten kdo to přežije, má postup dál.

Já mu jdu naproti v klopě s tou růží,
které tu zůstaly snad pro štěstí.
Tak nějak ve filmech umíraj´muži,
když hrobové ticho se rozhostí.

A jak to dopadlo každý z vás tuší,
svou srážku s Osudem málokdo zvlád´.
Na pohřbu kapela hrála i s tuší,
přesně tu písničku, co jsem měl rád.

Na zemi leží zas kytice růží,
nikdo už netuší kdo sem ji dal.
Na zemi leží zas kytice růží,
metr a půl pod ní, ležím i já.