Chemická reakce

Počítám s tím, že jednou při promocích,
budu stát v druhé řadě, až za tím pánem,
v obleku tak dobře padnoucím.

Ale věřím, že alespoň k oltáři,
odvedu svoji dceru v její velký den,
jak se to má, jak se to patří.

Před rokem nám to odklepli, že nebyl jsem dost způsobilý,
na kolo po tátovi nasedám, časně ráno v tutéž chvíli.
Dvakrát týdně na vedlejšák, to aby bylo z čeho vyjít,
každého patnáctého pošta se složenkou, cení mou píli.

PR1: Pokaždé není mi do pláče,
to jen tak ven se derou slzy.
Každý den na šestou do práce,
a nevrátit se z ní moc brzy.

R: Přitom všechno byla jen chemická reakce,
na čekání bez konce, co osamělost plodí.
Víte pane, jsem jako pouťová atrakce,
co vyhlíží na place, kdo do ní minci vhodí.

Mezi dny život utrácím, tak nějak není na co čekat,
všechno přece dávno už tu bylo, pouze to má nový přebal.
A když se večer vracívám, do zešeřelé ubikace,
poslušně tam na mě čekávají, čtyř holých stěn asanace.

PR2: Pokaždé není mi do pláče,
to jen tak trochu občas piji.
Ještě si nestoupám do terče,
to jen kohoutek natahuji.

R: Přitom všechno byla jen chemická reakce...

Ale kdy chci mám vycházky, ne, není tady žádný vrátný,
a ten ohřátý obsah plechovky, není tak úplně špatný.
Vždy 1x za 14 dnů, jsem blízko synovi a dceři,
přesto se sám sebe občas ptávám, čemu vlastně ještě věřím.

PR3: Pokaždé není mi do pláče,
to jen se vzduchem něco šíří.
Tohle se nebude natáčet,
když teď do svých vlastních řad mířím.

R: Přitom všechno byla jen chemická reakce...

Vedu svůj náhradní život, žitý cestou po další zoo,
další prohraný sázkový lístek, naší hry na to kdo s koho.
Ve chvílích, když je mi nejhůř, na druhý konec města jdu až,
tam kde přes okno vidím beze mě, mé vlastní děti vyrůstat.

PR4: Pokaždé není mi do pláče,
to jen mám stále stav bod nula.
Nejde se dozadu otáčet,
a začínat pořád dokola, dokola, dokola...

R: Přitom všechno byla jen chemická reakce...