Případ „Čínská ulice“

Případ „Čínská ulice“ ((z kolekce Odposlechnuto))
::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
::





V minulém týdnu ((psáno zřejmě v úterý dne 21. 08. 2018)) při jízdě autobusem z Podbaby nahoru ke „kulaťáku“(pro mimopražské čtenářstvo: ...k dejvickému Vítěznému náměstí) oznámil automatický autobusový rozhlas: ...následuje zastávka „Čínská".





Chlapec cca čtyřletý, na plošině cca dva metry ode mne (drží se, aby udržel balanc, mámy objetím kolem jejích nohou, ve výši kolen) se táže: ...mami, a bydlí tady hodně Číňanů?





„To si nemyslím“, odvětila máma relativně stroze, …, myšlenkami bloudící asi někde jinde (možná aby dojem té strohosti nějak vykompenzovala, cvrnkla tomu klukovi volnou rukou do blonďatých vlasů).





(V duchu jsem jí dal za pravdu; – jezdil jsem tou ulicí tehdy snad každý den (a to někdy i vícekrát než dvakrát), …, a nevzpomněl jsem si, že bych tam byť i jen jednou nějakého Číňana viděl.)





Autobus v této zastávce (tedy v zastávce „Čínská“) zastavil, ..., dveře přesně naproti této dvojice (této maminky se synem) se otevřely, ..., a do autobusu vstoupila dvojice cca pětadvacetiletých, usměvavých děvčat - z toho jedna Asiatka; možná (a pokud mohu posoudit, tak dosti pravděpodobně) Číňanka.





Dítě zaraženě hledělo do její tváře, a tak ta na něj povzbudivě, přátelsky kývla, ..., a postoupila ode dveří dále do vozu (jak velí mrav v civilizovaných národech, ke kterým Čína zase už, alespoň v některých svých projevech, zjevně chce patřit, že...).





Máma na tu dívku hleděla (na rozdíl od jejího syna) spíše nevrle, než zaraženě, ...; vypadalo to, že by se jí nejraději rovnou zeptala „jste Číňanka“ ?, ..., ale neudělala to. Místo toho se po chviličce sehnula dolů k chlapci, ..., řekla mu (snad?) něco tiše na omluvu, a vlepila mlasknoucí pusu na ústa.