Smutné oči

Smutné oči.
Ach, ty smutné oči.
Zas západ slunce neviděly
ni kapky deště kouzelněji
tak jako kdysi.
Zas všimly si jen tmy a vody
ve stínu všední nesvobody.

Smutné oči.
Ach, ty smutné oči.
Zapomněly vidět víc.
Vidí jen tady - prosté nic.
Už nevidí rosu na stéblech trávy
či jiskru ranní černé kávy.
Nevidí dětsví v padlém listí,
jen že to nikdo nevyčistí.
A nevidí, že smutné jsou.
A zavíraj se před krásou.

Smutné oči.
Ach, ty smutné oči.
I barev méně rozpoznají
a pláč mají vždy na pokraji.
Hledí vštříc konci - skrz trny, klestí
a nevidí chrpy na rozcestí.
Ni rudé máky, ni bílý rmen,
ni zlatý podběl, ni modrý len.
Jen kopřivy, plevel, kámen v botě..
A nejvíc touží po samotě.
A bojím se, že nikdy více
už nezří svět zas doufajíce.

Smutné oči.
Ach, ty smutné oči.
Hledí zas na mě ze zrcadla.
Zelená v nich je tolik zvadlá.
A těžko věřit, že moje jsou,
že kdysi byly okrasou,
když dnes mé tváři berou jas.
A horší se to, jak jde čas.