Mech

Já květina, ty mech,
chci růst a ty mě neustále dusíš.
Občas se mi kvůli tomu hnusíš,
ale ty mě přece hlídat musíš.
Ty můžeš všechno a já nic,
volnosti přála bych si víc.
Jsme oba jiní, ty rub, já líc,
a to je právě pech.

Hlasitý vzdech,
když ve tvých očích vidím chlad.
Časem zlepší se to snad,
máš mě ještě vůbec rád?
Chybí mi doba, kdy jsme se měli,
já celá tvoje, ty můj celý.
Nyní nás od sebe všechno dělí,
a to je právě pech.

Láska těch,
kterou místo lásky naší cítím.
Ty obklopen jiným kvítím,
já, co se tě mírně štítím.
Kéž bys býval trochu jiný,
cítíš aspoň kapku viny?
Náš vztah ničíš svými činy,
a to je právě pech.

Já květina, ty mech,
nicméně již bez spojení.
Lidé se prý vyvíjí a mění,
to tvůj případ ovšem není.
Čekala jsem vytrvale,
tys však mechem zůstal stále,
Já květina, listy však již okoralé,
a to je vážně pech.