Pokosení

Ten špek na tvou radu ubalený
starým dědem,
když jsme vyhulili, za ruce se
spolu vedem.

Mé já, i ona – ta mrcha milá
jsme zhulení,
s Duší tulíme se vilně k sobě
jak tuleni.

Nohy nebem kráčí, hlava v Pejru,
tělo v Praze,
jdu výš, Měsíc se snad bojí – couvá,
je mi blaze.

Něco je jinak, něco se děje,
když jdem Prahou,
proč tu dívku v blůzce, v džínách,
vidím nahou?

Mámivé snění ve vzletných verších
snažím se psát,
a zatím jen studená sprcha slov
životních ztrát.

Za větou věta škobrtá mi, snad
že je sjetá,
a nikdy nevyslyšená, marná
padlá věta,

jen verše že by přišly, to stále
ne, ne a ne!
Ať dělám, co dělám, jsou to jen rýmy
zas rané...