Borůvkové pole

Borůvkové pole

Zapomněla jsem,
bohužel už nikdo nezná cestu,
směr pole plné borůvek...

Jako malá holčička jsem jezdívala na starou chaloupku, ze které vyzařovala skromnost lidí,
kteří zde bydleli.
Nacházela se vysoko na kopci v Horní Bečvě.

Chaloupka patřila rodině mé tety Jiřiny,
kterou si vzal bratr mého táty.

Teta bohužel brzy umřela, chaloupka dostala nového majitele z její přímé rodiny a z pole plné borůvek se stala sjezdovka.
Opravdu smutný příběh.
Škoda takové krásné krajiny, ve které bylo pár dřevěnic, u každé nějaké políčko pro obživu a poblíž les...

Naše rodina měla to štěstí, že u chaloupky bylo dlouhé pole sladkých borůvek.
Když byly zralé, strejda dal avízo,
my pobrali veškeré nádobí, konvičky na mléko,
vaničky, brutvany, také svačiny a něco na pití a jeli jsme na celodenní výlet na Valachy sbírat borůvky...

Neměli jsme žádné sběrače, vše se sbíralo ručně, kuličku po kuličce...
Byla to fuška, ale krásná, slaďoučká.

Každý měl fialová ústa, zuby, jazyk.
Samozřejmě i ruce, z těch to nikdy nešlo dolů...
Rukavice se nepoužívaly, nebyl v nich ten správný cit.

Když umřel i strejda, v jeho bytě zůstalo album s fotkami. Byla tam fotka i dřevěnice, kde jsme na borůvky jezdili.

Bohužel celá moje rodina, která se účastnila těchto výprav, už umřela.
Umřela i část vzpomínek, které už nikdo nenajde...

Krajina se od minulé doby změnila k nepoznání, několikrát jsem se snažila toto kouzelné místo najít, bohužel...

Tak aspoň vždy zajdu na hřbitov, pozdravit strejdu Vojtu a tetu Jiřinu a řeknu jim veliké díky za krásné chvilky prožité s nimi...