...měl jsem? I.

Postávala v rohu, tak trochu mimo všechny osy, necítí se tady. JO, slíbila, že přijde, jemu. NO, měla to spíš přehodnotit. Co tu dělá? Jiný svět. Nemá tyhle akce zrovna ráda. Pár slov tady, ruka podání a pár zdvořilostních frází. Ne, neměla se nechat přemluvit. Ano, chápe to, on tu být musí, ona rozhodně ne. Učme ze svých chyb. Příště ne! Ale dnešní večer musí být příjemná, s úsměvem, nenápadná a k tomu jí tenhle skoro roh bohatě dostačuje.
Samozřejmě chápe to, ne nevadí. Náhlé, rychlé jednání. Jo, jinej to tak nepřeloží, ale samozřejmě…Vlastně byla tak trochu ráda. Ne, odvézt nepotřebuje. Pojede MHD. Proč ne? Je sice pozdě, ale my běžní smrtelníci, víme, že celou noc u nás jezdí MHD. Je to zbytečný. Ovšem, stejně zbytečný jako další důvody, už rozhodl. Odněkud přitáhnul toho svého best kamaráda. Už s ním dnes mluvila. Taky asi těch 15 standardních vět.
Odveze ji. Vyšli ven, znovu nabídla, že může jít na MHD nebo si vzít taxi, Bolta, cokoli, co má kola. „Nemusíte mu to přece říkat“, šli pomalu přes parkoviště. Překvapilo, že otevřel jeho auto. Její překvapení „ řidiči“ neuniklo. „ Já přišel pěšky, mám to kousek, tak mi půjčil svoje“, otevíral jí dveře vzadu, není sice řidič, ale přišlo mu to lepší.
Sjeli na nábřeží, byla to chvilinka, ulice pusté, provoz na nule. Ve dne by to bylo tak 20 minut, město spí, tedy dopravně.
„Zastavte mi tady u tramvaje, vážně, nezdržujte se, ať jste brzo zpátky“, snažila se mu ukázat, kde zastavit.
„Slíbil jsem, že Vás dovezu domů, protože však Vaše doma je jinde než jeho, budete mi muset říci adresu. Nemusíte samozřejmě, ale by to lepší.“
Rezignovala. „Já Vám řeknu, teď po nábřeží a to velice dlouho. Potom Vám ukážu.“
Byl překvapen, kde všude je ještě Praha. V životě tu určitě nebyl. Sídliště, takový jedno, vzhledem k času, skoro všechna okna zhasnutá. Neřekla ulici jen ho navigovala až před dům. To se teda potom koukne, jak se to tu jmenuje. Čekal, až vejde do domu, ještě chvíli, kde se rozsvítí. Nikde. Buď nechtěla, nebo má okna na druhou stranu. Teda to je kamarád, dělá mu řidiče a ještě se musí stavit pro benzín, nebo to do toho kopce bude muset vytlačit. Stejně je to divný, pozve ji a pak mu řekne, aby ji odvezl. Proč to hodnotí, on taky dělá někdy divný věci. V práci. Každý má svý. Vracet se tam nebude, postaví mu to na parkoviště, pošle sms a klíče nechá ve vrátnici. Taky ho to tam moc nebavilo, pár lidí znal, šel tam hlavně kvůli němu, chtěl mu ji představit. Už o ní hodně slyšel, tak teď to byl i vizuál. Zdálo, že ji to tam taky moc nebaví. Pozoroval ji, jak se snažila být pořád někde mimo hlavní debatní linii.
Zjistit její telefon byla hračka, problém trochu byl - proč jí zavolat. Nakonec to nějak vymyslel, na cenu za konverzaci to nebylo, ale…bude to chtít trochu cviku. Na trénink, avšak pouze duševní teď bude čas, zas musí někam pryč. Zavolal jí, aby si nemyslela, že konverzace je ukončena provždy. Jen chvíli bude mimo dosah, tak potom…Mimo dosah, kdyby jen svého telefonu. Ale, dost, co brblá, je to jeho práce, vždycky byla. Umí ji a zase se vrátí…
Je fajn, ona. Na nic se moc nevyptává, to mu hodně vyhovuje. Taky pochopil, proč bydlí v tý dálce. No, co, hodnotit to rozhodně nebude, je jaká je. A kamarád? Promiň! Možná se naštve, možná? Mnohem víc než určitě, ale co. Měl v životě skoro všechno na co jen pomyslel. V práci, v životě, v rodině, tak co! A on? Dřív všechny (zas tolik jich nebylo) vztahy, možná slovo všechny vypadá, ale těch pár ano. Skončily na jedný a tý samý věci. Přežil to, samozřejmě, má svoji práci. Je v ní dobrej, i teď. Teda dnes ho možná víc stojí kondice, ale i tak. Taky to jen na ní nestojí (naštěstí?). Přenesl se přes to, život má jakej má, a teď je to zase na dobrý vlně.
Jdou se projít, na koncert, do divadla, jo, fajn. Když musí pryč, ona se ho nikdy neptá, na nic, se stoickým klidem to vezme na vědomí. Kde sakra tahle žena byla celej můj dosavadní život? Někde jinde! S někým jiným. Třeba by to ale dopadlo stejně jako s jinými, ale teď? Je všechno jiný!
A kamarád? Stále s ním nemluví, ale určitě se to zlepší, jednou…
Je paličatá (v tom si jsou podobní), pořád má tu svoji práci a všechno nechává na poslední chvíli. Kdyby šla k doktorovi dřív… No, není to žádný drama, ale skončila v nemocnici. Samozřejmě, že ji vyzvedne. JO, i v 6:30 ráno. Vyzvedne, odveze, vůbec mu to nevadí ani neobtěžuje, je naopak příjemně překvapen, že on. Velmi příjemně, co to kecá, pochopitelně není fajn, že z nemocnice, ale berme to pozitivně - je to z nemocnice a je to on. Je přesný a precizní, čeká tu od 6:00. NO, konečně.
Dovezl ji domů, cestu už zná, ale od té první cesty je tu podruhé. Vzal jí tašku a celkem bez možnosti diskuse ji vedl po schodech nahoru až k bytu. Celkem logicky usoudil, že když ji vyzvedl on, tak doma nejspíš nikdo jiný není. Ale on věděl, že ji dnes pustí…ne, tak tady ji nenechá. To tedy ne! Bylo vidět, že celou dobu, co tady nebyla, tu nebyl nikdo. Mohl alespoň zaplatit úklid.
Její světle zelená barva napovídala, že nebude nejspíš moc odporovat a tak ji otočil zpátky do auta a vezl k sobě. Je na svůj byt dost pyšný, bohužel další dvě patra ji hodně zdolala. Svezla se do postele a v minutě spala. Položil jí mobil na stolek vedle, kdyby volal…snad ho alespoň zajímá kde je…
Ráno vypadala mnohem líp. Den by byl krásnej, kdyby mu v 9:11 nezazvonil telefon. Objednal nákup, naplnil ledničku, musí pryč. Ona tu může být jak dlouho bude potřebovat. Doufám, že tu bude i až se vrátí, to si ale nechal pro sebe. Vyřčená přání….
Podle toho kdo mu volal, věděl, že to bude záležitost nejednoduchá. To teda. Chápe, bez dokladů, v tom případě, chce nechat v trezoru i dopis, kdyby… Komu? Bude to na obálce. Odlet jejich, přestup, další, cestuje s nějakými kluky. V očích dobrodružství a přiznejme si to i finance. No, jsou pro ně jistě zajímavý, ale celej život? Nejspíš to celej život dělat nebudou. On? Kde to zase je.
Jsou v cílové zemi, ale jejich cesty se tu rozdělují. Pro něj přijelo auto, je tu pro své znalosti a zejména schopnosti, ale jak už dříve psáno, nejsou jen v práci se zbraní, i když, ano, i to umí. Je fajn pracovat s někým koho znáte. Mike a Tim, už s nimi pracoval mnohokrát. Jak? Jsou věci, o kterých se nepíše, často ani nemluví.
Všechno celkem dobrý, nějak to dají, situace na místě, trochu hektická. Co to dělá? Stárne a senilní? Bylo celkem nevyhnutelný co se stalo, byla to jeho chyba. Chyba? Vlastně ne, ale mohl to předpokládat, mohl? Měl! Vždyť měl tolik času, určitě alespoň 3-4 sekundy a trčí na místě? Ruka. Je fajn být v daleké a cizí zemi trefen zbraní z Vaší rodné. Bože, čím to nabíjej? Máme drahý náboje! JO, to máme, ale kvalitní. Jeho úvahy o kvalitě střeliva v jeho ráně by možná byly zajímavé, ale bohužel…daná střela naprosto přesně splnila svůj zastavovací účinek, kinetická síla střely, jak ale možná víte je fyzikální veličina. Energie střely nemůže vlastně sloužit jako měřítko účinku střely. Dost, nebudeme hodnotit potenciál střely ani dělat podrobný rozbor zásahu.
---
V tu chvíli jsem nemohl hodnotit nic, probral jsem se po několika dobře mířených ranách Tima a poslouchal ohranou větu, abych tu byl s nimi. Chvilku jsem pobyl a pak dost dlouho zase ne. Vždyť je to jenom ruka. Ovšem paralyzuje mi celý tělo. Pokaždé, když vnímám svět kolem sebe, jsem někde jinde - v autě, ve vrtulníku, na náklaďáku, lodi. Jako cestování zajímavý, ale já už jsem se v životě nacestoval dost. Všude písek, vedro, jsem rád, že vlastně nic nevím. Rozhodně tu ale nemíním zůstat. Navíc já v týhle zemi ani nejsem, nemůžu tu být. Proč? Nejsem! Nebyl jsem mockrát někde, tak to někdy je. Každá práce má svá specifika.
Podle uniforem vím zcela jistě čí ta loď je, nejspíš je letadlová, ale proč na mně mluví francouzsky se spíš dohaduju. Písek je pryč, ale zcela jistě u něj zase skončím, jen na jiným kontinentu. Uniformy pořád stejný, písek všude. Jsem jak balík, pokaždý když někde jsem na „ překládce“ mi vyměněj všechny hadičky a tekutiny do nich, zabalej a pošlou dál. Úplně ne, prej mne hned na začátku operovali, nějaký šití tam je.
Svět je divnej, chvilku máte pocit, že jste v pekle a za chvilku… odnese se vás to pryč od války – do bezpečí…co to mám zase za myšlenky - co mám v těch koktejlech co mi dávaj? JO, tam Vás zašijou, slepjej a šup zase zpátky do akce…do mýho života.
Nejspíš jsem se moc nechal unést těma myšlenkama a něco prospal. Tahle sestra mluví česky! Sice ne na mne, na nějakou kolegyni, ale česky. Otevřel bych oči, ale mám na nich asi tunu kamení, tak nic, nechám si jen zvuk bez obrazu.
Je mi fajn, relativně, ale mnohem, mnohem líp než na tý cestě v písku. Přišel můj velící.
„ No konečně, jsem tu už poněkolikátý a pořád spíš. Prej jsi měl ohromný štěstí. Budeš ok. Ne hned, ale budeš na 100% schopen. Ještě nějaký operace, ale bude to fakt dobrý.“ Slova mého nadřízeného. Jsem rád mezi svými.
„ Kolikátýho je?“
„10.října, je čtvrtek, ale do služby ještě nemusíš,“ usmál se.
Super, byl jsem pryč 7 měsíců a něco a o mé profesionální služby je stále zájem. Mně ale mnohem víc zajímají úplně jiný věci. Snad jí proboha nedali ten dopis. Zeptal bych se, ale ta první otázka mne tak zničila, že další slova tak za hodinu. Jsem fakt starej nebo mne trefili nějakou místní hrůzou vyrobenou na koleni nebo obojí.