Tichá noc

Způsob, kterým ho držela mu nedovoloval vůbec nic. Jen ležet, trochu dýchat, ale jinak nic. Ani pro ni to nebylo zrovna příjemné. Je tu vedro, málo vody, oni to mají jinak. Jenže teď se nedá nic dělat. Nepovolí, dokud, nebude klid. Nepovolí, on to ještě nepochopil, snaží se, tak nic, ještě chvilku.
„Ani se nehni, nebo to bude na dlouho a dám do toho víc síly. Kdo myslíš, že ti tu ruku spraví? Doktor, ten tady všechno určuje. Taky to, koho, kdy a jak ošetří. Takže klid. Rozumíš mi? Nepovolím, dokud neporozumíš. Chápeš? Pomůže vám, ale ne takhle, jak ty chceš. Nikdo tady nebude střílet. Jak vidíš, teď je ti ten automat taky k ničemu. Tak rozumíš mi?“
Bylo vidět, že kdyby mohl… Jenže nemůže. Je lepší, ona. Nemůže a to ho děsně štve. Navíc, ostatní to vidí, vidí, jak ho poslala k zemi i to, že je zcela v její moci. Nenávidí ji, jen jak povolí, tak ji zabije. Jen co povolí.
Hrálo mu celé tělo. Napětí, vztek, ale taky strach. Samozřejmě se nebojí. Jen chce, aby Kittovi hned pomohli. Hned, okamžitě, nebo je tu všechny zabije! Hned jak ta ženská povolí. Je to jak když spadnul do lisu. Jak může mít takovou sílu? Jak dlouho to může vydržet?
Kdyby znal Lis opravdu dobře, ale vidí ji poprvé v životě, taky doufá, že naposled v jejím. Tak kdyby, věděl by, že tuhle hru vyhrát nemůže. Tenhle zápas je na jeho ručník do ringu. Tohle prostě dopadne podle ní. Tady to tak je. To vědí všichni. Proto ani neměl tenhle souboj moc diváků. Hned jak ho spacifikovala na zemi, vrátili se všichni ke své práci, kromě Hanse.
Byl tady, neví sice jak by případně pomohl, protože má pocit, že i jen její pohled je dost nebezpečný, ale je tu. Vypadá dekorativně. Jeho postava tak vypadá. Výška, váha, sever. Tak nějak to všichni vždycky o něm tvrdí. Ale zdání klame. Tady je zejména kvůli svým schopnostem a zkušenostem ve válečné chirurgii. Takže žádná romantika, práce, někomu se může zdá hrozná, ale takhle to brát nemůžete. Není plastik, po většině jeho zásahů zůstane na pacientovi viditelná stopa, ale právě – zůstane. Pacient je tady, sice možná navždy poznamenaný, ale naživu.
Spíš je tady možná proto, aby mu potom poskytl nějakou pomoc, jestli ještě chvilku bude dělat problémy. Toho jeho kamaráda už má na stole Jean, ale šance jsou minimální. Jo, kdyby byl doma na klinice, tak to samozřejmě. Prostě velká krevní ztráta, nahraditelná, vnitřní zranění, vážné, ale v Evropě ne smrtelné. Jenže nejsou Evropě, a on není na své klinice. Je tady. Uprostřed týhle země, která pořád bojuje. Už snad ani nikdo neví kdo s kým.
Kdyby ty velký země už konečně přestali všem „ pomáhat“. Chvíli těm, pak zase druhé straně. Kde se tady berou ty hory a velehory zbraní, střeliva? Kdo je platí? Světová ekonomika stagnuje a tady je to jak ve zlaté horečce. Přece není možný, aby tohle všechno mohli platit? Tihle? Kde by na to vzali? Tak kde se to bere?
Pak jsou tady oni… On a ostatní. Opustí své klimatizované místnosti, teplé sprchy, dokonalý servis a sterilní prostředí klinik a jedou sem. Do vedra, špíny a nepohodlí. Proč? Aby pomohli těm, kteří jejich pomoc potřebují. Těm, kteří jsou oběťmi těhle válek, bojů o něco, co vlastně vůbec nemá cenu. Cenu? Zcela jistě pro někoho ano. Obchodníci se smrtí nejsou charita, on a ostatní tady? Ti ano.
Znovu se podíval na dvě těla na zemi. Držela ho pořád naprosto stejně, ani se nepohne. Dívá se mu do očí. Nepohne se na ní ani sval. Dokonalé soustředění. Drží a nepovolí, jen jestli to bude trvat ještě chvilku, asi mu tu ruku vážně zlomí. Proč je tady asi ona? Nikdo vlastně neví. Moc se nesvěřuje, vlastně vůbec. Podle toho co umí, asi byla v armádě nebo tak něco, ale ani o tom nemluví. Zařizuje dodávky, spojení, provoz, prostě, aby to tu fungovalo. Taky se domluví s místními, docela dobře. Když se něco děje, nepotřebuje, aby jí nikdo pomáhal. Vzpamatoval se, žádné úvahy, dojde pro tlumočníka. Sice tomu na zemi něco říkala, ale kdo ví, jestli jí vůbec rozumí.
„Řekněte mu, ať nedělá problémy. Ona mne neposlechne, ona je tady šéf. Jeho kamarádovi pomůžeme, ale je to velice vážné. Když bude v klidu vezmu ho k němu. Ale musí tady být klid. My tu pracujeme. Pomáháme, všem, kteří přijdou. Můžete mu to říct. Musí ji poslechnout. Musí!“ tlumočník chlapovi na zemi něco říkal, ale ten najednou ztratil vědomí.
Hans odstrčil tlumočníka a snažil se i Lisu. Snažil… Ta ovšem měla své plány. Jednou rukou nějak zázračně chlapa otočila, v sekundě měl ruce svázané, něčím, co vytáhla z kapsy, v další vteřině byl zase zpátky na zádech a dala mu takovou ránu, že Hansimu nebylo jasné, jestli se jen chtěla ujistit, že už se nikdy nepohne, nebo ho chce probrat. Ani jako lékaři mu to jasné tedy nebylo. Ona ví co dělá, chlápek otevřel oči a při pohledu do jejích a uvědomění si situace snad konečně pochopil.
Jeho kamaráda nezachránili, zbraně mu nevrátili. Šel sám pryč. Byl ve své zemi, ale úplně sám. Nemá ani zbraň, jak se teď může vrátit ke svým? Nemá nic. Ne, takhle to nezůstane. Vrátí se tam a vezme si, co je jeho. Vezme si to! On je tady doma. Je to tady všechno jeho, oni jsou tu cizí. Počká do večera a vrátí se tam.
Seděli v klubovně. Nálada byla zvláštní. Tak dnes je štědrý den. U nás, doma. U někoho, někde. Vyprávěli, co by dělali, kdyby… byli doma. Nejsou, jsou tady, protože chtějí, ale jednou … Něco popili, ale v tomhle vedru jen velmi opatrně, vlastně jen tak trochu blbli. Trochu sentimentu, pití, lásky, všeho jen pár zrnek.
Něco venku slyšela. Vstala a šla ke dveřím. Rukou ukázala aby ztichli. Skoro nikdo ji hned nevnímal. Hansi ano. Šel za ní. Srazila ho rukou k zemi a spadla vedle něj. Než ale dopadla stačila na všechny zakřičet. Do místnosti začal někdo pálit. Hans ležel na zemi a nechápal.
„Je to AK, ne originál, je jich tu spoustu. Slyšíš to, ne? Lež tady, jdu ven, podle mne je sám, nebo nemaj střelivo. Podívám se. Nikdo se odtud ani nepohněte. Hned jsem zpátky, sama!“ Ani snad nedoznělo poslední slovo a byla někde venku v tý tmě. Běžela ke skladu. Tam mají, co komu sebrala. Nemá se to, ale co, má to zase potom někomu rozdávat? Podle jakého klíče? Ne, je to tady. Dveře vypáčené. Sáhla po svém zásobníku.
Chvilku hledala střelce a má ho. Je určitě sám. Uklidnila ostatní v nemocnici, nikdo nevystrkovat hlavu, dala jim taky něco na obranu (jistě, nesmí se to, ví to, Jurgen bude zuřit, ale je tam Ambroz a Luisa).
Má ho. Je to ten z dnešního dne. Zrovna přebíjel.
„Hej, hledáš mne?“ Houkla na něj, ale nemohl ji vidět.
Zbrkle se otočil a začal pálit do tmy. Nikoho nevidí, ale někde tam je. Musí tam být, slyšel ji. Tu, co ho tak ponížila. Nenávidí ji, je všechny tady, zabije je všechny.
Viděla, že je úplně mimo. Nešťastný, zlomený a plný nenávisti. Ke všemu, k nim taky. Chvilku přemýšlela. Opravdu jen chvilku, ale nejednala impulzivně, to ne. Rozmyslela si to. Vystřelila. Trefila se. Vždycky se trefí, na takovouhle vzdálenost i ve tmě. Navíc tma není nikdy černá. To jen mnozí ji tak vidí. Není ani černá, ani temná, ani mystická. Tma je. Není tichá, musíte ji umět poslouchat a taky v ní vidět. Sice není nad techniku, ale soustředění je taky technika, navíc byl od ní spíš pár kroků. Neviděl, neslyšel, byl plný vlastní bolesti a vzteku. Kdyby neměl ten samopal, nevystřelila by. Měla by ho za chvilku. Jenže on nechtěl přestat, pořád pálil jak blázen. Přece nenechá zabít všechny okolo jen aby byla humánní. Proto vystřelila a zasáhla. Zrovna v tuhle noc. Podívala se na oblohu, na hvězdy. Noc zrození a …smrti.
Je štědrý večer, doma by hrála Tichá noc. Tady je skutečně tichá, takové mrazivé ticho uprostřed Afriky. Běžela zpátky do klubovny. Všichni se pomalu zvedali a zjišťovali co se vlastně stalo. Hans ne. Klekla si k němu. Jako by spal, jen na chvilku si lehnul. Navždy. Jediný cíl odražené střely, zbytečné a šílené střelby uprostřed noci …