Vánek ve větvích vrb - Prolog 1/2

Pršelo již třetí den, trýznivě a vytrvale. Horizont hor zmizel v mlžném oparu. Lesní podloží se záhy stalo vratkým, půdu podemlela voda a dříve stěží patrné stezky změnila k nerozeznání. Se stěnou deště splynuly siluety porostu a skal; rozhled skrz hustě rostlé platany zkrátka nestál za nic.
Gavryš vedl své muže úmorným tempem. Svůj úkol na nepřátelském území splnili a on nestál o to setrvávat ve zdejších kopcích o nic déle.
Měl pádný důvod spěchat.
Stoupali do svahu, vojenské sandály se smekaly po kluzkém kamení a obnažených kořenech.
„Zpomalme, Gavryši."
Nedal najevo, že slyší.
„Pane, potřebujeme odpočinek."
Hlas vojáka držícího pravidelný rozestup mezi sebou a jím protentokrát zakolísal špatně skrývanou nevolí. Byl rozrušený a této ztrátě disciplinovanosti se nebylo možné podivovat. „Jsou to dva dny, co jsme opustili strategický území, pane, kdyby nás sledovali, dají o sobě už dávno vědět. Takhle nás uštveš. A sebe též."
Neohlédl se, nehodlal nikomu ukazovat vlastní strhanou tvář. „To nejsou pádný důvody k polevení, vojíne," utrousil stroze směrem k stěží patrné zvířecí stezce pod svýma nohama.
„Jaké bys radši?"
„Nezapomínej, Raleji, proti komu stojíme."
Ralej se rozkašlal a dál se nepřel.
Veliteli v představách mimoděk vytanula věrná obdoba jeho úšklebku, jež se mu natolik hnusil a který nyní bezpochyby zkřivil vojínovu sebevědomou tvář. O to větší ho popíchla zášť, neboť měl mladík naprostou pravdu. Alespoň v obzoru, který jim vlastním mlčením omezil.
Klopýtali ve vrstvách tlejícího listí, předloktím si kryli oči, když ztěžka pozvedali hlavy v marné snaze dohlédnout k vrcholku návrší.
Byli mokří až na kůži, lehká výstroj ve vytrvalém dešti promokla již prvního dne. Třebaže přes klenbu listový stěží zahlédli útržek podmračené oblohy, kapky vody si k zemi cestu našly. V ledových pramíncích stékaly mužům do očí a po rozpálených šíjích pod kyrysy z tvrzené kůže a tuniky z vrstev lisované vlny.
Při posledních krocích dělících jej od vrcholu si Gavryš pomáhal rukama, šátral po kořenech a zachytával se tenkých kmínků náletových keřů. Sápal se za pomoci všech končetin, ve své zarputilosti málo nepodoben zvířeti.
Podobných kopců zdolali snad již stovky. V tom zvláštním světě vody a zemitého pachu nebylo těžké uvěřit, že je čeká ještě neméně tolik.
Neprůhledná hradba, les bez konce.
Gavryš se zapřel o nabobtnalý kmen a napřáhl paži na pomoc Ralejovi, vytrvale šlapajícímu za jeho zády. Vojín se beze slova nechal vytáhnout za ním, i přes promočený oděv byla patrná horkost, která sálala z jeho těla. Poprvé kašlat ho zaslechl ráno. Od té chvíle stěží uplynul půlden a Ralejův pohled nabyl příznačného skelného lesku.
Společně shlédli za posledním mužem oddílu. Třebaže se je snažil přesvědčit o opaku, Tyršena zvrtnutý kotník zpomaloval.
Gavryšovi chvíli trvalo, než si uvědomil váhu dlaně, položené na svém rameni.
„Zapomenout, kdo proti nám stojí," vypravil Ralej mezi nezdravě sípavými výdechy, „nejni zrovna lehký. Zvlášť tady, před frontovou linií." Setřel si z čela nalepené vlasy a zadíval se před sebe, mezi stromy, do neurčita. „I když uvěřit tomu, šlo možná o to hůř."
„Pakliže jsi někdy nevěřil, byl jsi hlupák. Jdeme dál."
Mladíka do Gavryšovy výzvědné skupiny přidělili krátce před stávající misí. Velitel od té chvíle z jistého důvodu neshledal jedinou jeho vlastnost, která by ho nedráždila a přílišná mluvnost patřila mezi ně. Pro něj nevysvětlitelná potřeba něco neustále sdělovat, bez ohledu na situaci a význam. Záhy ho však umlčovat přestal, zjistilť, že je vojínovo nekonečné povídání jediným, co v těchto lesích jeho samého dělí od nepříčetnosti. A nyní byl za pár slov, vzhledem k vojákově stavu, téměř rád.
Tím více ho dráždilo vědomí, že i v ostatních pádech mu v podstatě zazlívá neprávem. Ralej měl zkrátka smůlu. Že ho, takového, jaký odjakživa byl, zverbovali a přidělili k průzkumným jednotkám.
A přeci zůstávala Gavryšova averze zakořeněná pevně. A záležitost s Věreminem jeho postoj pouze zhoršila.
Velitel věděl, že Ralej je nikdy nespatřil. Ne v přímé steči, tváří v tvář. Nikdy nestál na frontové linii a bude-li mít nadále štěstí, pomodlí se, aby tomu tak zůstalo.
Ani Gavryš je nikdy neviděl.
Ovšem Gavryš měl narozdíl od mladíka zkušenosti. A nyní měl strach.
„Nemyslím, že bych někdy nevěřil," odepřel mu Ralej po nepatřičně dlouhé odmlce a zřejmě mimoděk do rytmu slov pokyvoval odhalenou hlavou, v pohybu neměnném a stále se opakujícím. „Nepochyboval jsem, že jsou. Jen je zatraceně jiný vnímat je jako obludy z příběhů, co mi vyprávěla máma a nepřítele, kterej stojí na druhý straně štítový hradby."
„Jo. Je to jako s.... náboženstvím."
Postupovali pomalu, slézt jeden vršek, vystoupat na stovku dalších.
Tryšen se nesvěřil, čemu věřil a čemu ne. Zamlklý snad více než obvykle pajdal bez zjevného zájmu poslední v řadě. Gavryšovi nebylo třeba připomínat, že jeho přátelství s Věreminem bylo hlubší, než profesionální vztah, jenž k nim oběma jako velitel k dobrým mužům choval on.
„Ne tak docela." Ralej za jeho zády opět zakašlal, aby si pročistil hrdlo. „Bohové jsou jasný. Navíc, ti přece občas dávaj znamení. Náznaky a tak."
Já viděl znamení, pomyslel si Gavryš. A nebylo od bohů.
Ráno po oné noci měli vstoupit na strategické území. Byl to první den, co pršelo.
Gavryš držel hlídku, když se Věremin vzbudil a rozespalý se vzdálil, aby si odskočil.
Velitel si nepřestal vyčítat vlastní vyčerpání a otupění mysli, jež zapříčinily, že na té chvíli tehdy neshledal pranic podivného. S Věreminem přeci sloužil od počátku válečných půtek. Znal ho velmi dobře a mimo jiné věděl, že má nevídaně tvrdé spaní. A potřebu si neměl potíž odbýt klidně před jeho očima.
Když se ho následně vydal hledat, namísto sebe nikoho jiného nevzbudil. Za tuto chybu si ovšem nelál, v jeho následujícím rozhodnutí mu tato nedbalost podala ruku.
Dosud si nedovedl vysvětlit, jak mohl voják dojít tak daleko.
Nalezl ho ve vzpřímené pozici, jakoby vyhlížel do dáli, zády opřeného o strom, ke kterému ho přirazily dva šípy. Jejich délka vypovídala o nadlidské nátahové síle. První protínal hrdlo v bezesporu přesném zásahu, třebaže je potrhal v nevzhledný kráter trubic, svalů a cév a bezmála vycházel ven z druhé strany kmene mladé olše. Druhý nepochybně zasáhl srdce, kožený krunýř prorazil jako slupku citrusu.
Dokonalý střelec.
Gavryš do té chvíle nepocítil tak intenzivní očekávání jisté smrti. Nezemřel ovšem. Jeho následné jednání neovlivnila jediná pohnutka, vše vykonal v nejklidnější rozvaze, chladnokrevném úsudku.
Zlámal šípy, krunýř potřel všudypřítomným bahnem, kamenem přerazil mrtvému vaz a zhmoždil krk, aby hematom v oblasti průstřelu nezůstal tolik jednoznačný. Na zádech odnesl Věreminovo tělo zpět k okraji srázu, na němž se utábořili a mimo dohled spících druhů je svrhl dolů.
Než se sebral k tomu probudit Tryšena s Ralejem, déšť smyl z jeho oděvu i kůže všechnu ulpělou krev.
Neřekl svým mužům pravdu. Netušil, jaký by to mělo dopad.
Když zavelel k okamžitému odchodu, byl Tryšen natolik zdrcen, že ho ani nenapadlo žádat o dovolení vytáhnout přítele, kterému nešťastně sklouzla noha při hlídce, z kamenité strže a provést nad jeho tělem potřebné obřady. Raleje naopak děsila blízkost strategického území natolik, že se bezmála ani neohlédl.
A nyní byli zde, čemuž Gavryš stále nedovedl porozumnět. Skutečnosti, jež byla v naprosté neshodě s léty zkušeností. Že došli až sem a stále ještě byli na živu.
Do dvou dnech zmateného úprku lesy, s naprosto omezeným pojmem o okolí, ohlušeni tlukotem kapek do listoví a oslepeni palisádami pokřivených kmenů, po jasném znamení, že byli prozrazeni.
Proč, pro všechny bohy, je nezastřelil všechny?
Od té noci se nepřestával lekat vlastního stínu. Ve skřípnutí větve o větev slýchat zadrnčení tětivy. V šumění listí a deště vzdálený dusot kopyt. A všechna ta úzkost a neustálé ohlížení se slily v otupující, s nepříčetností hraničící a zdánlivě bezbřehý strach.
Nebyl natolik naivní, aby se domníval, že se jim podařilo střelci ztratit. Jim nebylo možné uniknout. Nemělo smysl se skrývat, dbát na tichost a obezřetnost. Nyní již ne. Nikoli před tím, kdo je mohl pronásledovat; od Věreminovy smrti pozbyli šance.
Ale dokud rána nepřicházela, nezbývalo, než jít dál.
„Na tomhle místě," splynulo Gavryšovi z rtů, „může být znamením každý pohyb větru."

*

Gavryš nebyl holedbavý, avšak vlastní schopnosti nepodceňoval. A dosud nikdy v ně nepřestal věřit.
Kopiníci a hoplíti na ně z ležení častokrát volali: jdete na smrt a on jim dával za pravdu, když se vracel z výprav a spousta dalších průzkumníků ne.
Jedni tvrdili, že ho neopouští štěstí, jiní, že právě svým dovednostem může vděčit za návrat z dosud každé mise. Voják věděl, že pravdu mají první i druzí.
Naučil se číst z krajiny, která ho obklopovala. Naslouchat zvukům, které nezněly, vídat pohyb tam, kde jej očekával nejméně. Skrýt se mezi stromy i uprostřed plání, určit směr bez pohledu na slunce či hvězdy, podle vzhledu koryt řek a zvířecích stezek si vytvořit představu o neznámém terénu. Ovšem bez štěstí, bez té jeho chápání natolik vzdálené zákonitosti kývání božského prstu, by mu proti jejich nepříteli zůstaly veškeré zkušenosti i dovednosti, třebas ještě mnohokrát prohloubené, v pravdě k nepotřebě.
Vypěstoval si taktéž zvláštní cit pro vnímání okolí, nepodporovaný zrakovými ani sluchovými vjemy. Šestý smysl, vedoucí jeho nohy po bezpečných cestách a stáčející pozornost k místům, jež si ji žádala. Intuici, které sám plně nerozuměl. Šeptání bohů. Instinkt průzkumníka. A během svých výprav se naučil věci ještě důležitější; důvěřovat svému instinktu.
Vždy se zařídil podle něj a nikdy se jeho tušení neukázalo jako chybné.
Ovšem nyní, kdy vídal znamení v každém pohybu větru, si nebyl jistý, do jaké míry jeho instinkt pohmoždil strach.
Déšť neustával.
Bylo k poledni, když si přiznal, že se doopravdy ztratil. Svedl svou družinu ze stezky.
Přesto nepolevil. Beze slova vedl své muže vpřed, stále vpřed v neměnném, smrtícím tempu. Bezmyšlenkovité, mechanické pohyby. Zůstával pevně rozhodnut neozveřejnit jim situaci. Nehodlal vzít Ralejovi naději, že obejme dívku, kterou v poblouznění mladí neustával popisovat u večerních ohňů, když se je ještě odvažovali rozdělávat, sebrat Tryšenovi mizivé uspokojení, že bude moci složit oběť na oltář a truchlit za zabitého přítele.
Nehodlal zastavit.
Nevědom si pohybu kladl přes sebe nohy, z nichž dávno vyprchal cit, aby se při každém kroku tázal: kde je? Sám sebe, stromů, deště, bohů, nikoho. Kde je to tiché hvízdnutí dlouhého šípu rozrážejícího vzduch?
Šli v řadě v neměnném pořadí a v listoví tloukl déšť.
„Přísahám před bohy, svými i jinými," mumlal Ralej ve zvláštním zapálení, stěží soudit, jak už dlouho, „že až se vrátíme do ležení, povím jí to. Povím, zapřisáhnu."
K průzkumníkovým uším doléhala jeho slova zastřeně. Ani ne natolik jako déšť a vzdálenost je zastíral Gavryšův vlastní zrychlený dech. A krev nahrnutá ve spáncích.
„Jen až skončí tahle válka, řeknu jí, jen až skončí, koupíme si s bratry mlýn na Lošce. Tak jak jsme vždycky chtěli. A pak si pro ni přijdu, jako svobodník. Tak jí to povím... Gavryši?"
Vítr třel větve o sebe.
Ovšem dokud rána nepřicházela, nezbývalo, než jít dál.
„Gavryši!" protnul plochost vojínova hlasu osten znějištění. „Gavryši, Tryšen už nemůže."
Zastavil se v půli kroku, jakoby mu nohy vypověděli poslušnost. Neohlédl se. Ulpělým pohledem sledoval deštnou mlhu nad vrcholkem kopce.
Tak kde jsi?
Vítr v nekonečných lesích nepřestával sténat.
„Vpřed," zavelel polopřítomně. „Musíme jít dál."