Já touhu mám vlčí

Já touhu mám vlčí
i ukrutnej hlad,
les tajemně mlčí
a roste mi dráp.

Ve vlka se měním
když slunce jde spát,
pak zuby své cením,
kterak račte znát.

Mne prokletí stíhá,
že hlad jak vlk mám
i svědomí tíha,
když zas podléhám.

Laň štíhlou teď lovím,
ta osud svůj zná,
ač uvnitř se zlobím,
silná kletba má.

Mne láska jen spasí,
leč těžké mít rád,
když zlo ve mně kvasí,
chci kousat a rvát.

Být hladovým vlkem
bude úděl můj,
jen ve dne jsem klukem,
pak prchám v svou sluj.

Vlkodlakem jsem drahnou chvíli
myšlenkou tou má mysl šílí...