ŠPATNÁ PROSBA BOHU

Upachtěná slunná pláž,
každý živý křičí Otčenáš,
Bůh je vidí.
Leklé skvrny němí ve vlnách –
jsou to schránky mrtvých lidí.

Bože, dej jim ještě jedno svítání,
dej jim možnost ráno procitnout.
Dej jim poznat návrat k líbání,
zakusit beztíž,
ať se poté duše vzedmou,
nechť se ještě jednou obejmou.

A tak navzdor božských zásad si Pán Bůh nechal říct,
sebral jedno ztuhlé tělo, vložil ho do sadu a nechal se muže smrti zříct.

Polomený smrčný háj,
od pohledu smutný kraj,
už léta teří.
Stromy pohozené v mršinách –
jsou to schránky mrtvých zvěří.

Bože, dej těm kmenům nadechnout,
ať míza větve roztleská.
Dej těm zhynům proběhnout
se v strmých stráních,
kam vítr listí vhání,
kde volnost je nám blízká.

A tak druhou změnou plánů nám Pán Bůh vyhověl,
vztyčil všechny padlé kmeny, oživil faunu, nebylo nic, na co by zapomněl.

Zanedbaný vlhký sad
a ten, kdo měl ho k smrti rád,
na stráni leží,
pokousán divou zvěří,
mluvit může jenom stěží.

Bože, odpusť naše škemrání,
zanech všechny těm svým osudům.
Nenarušuj jejich zmírání,
ať není horší
jejich opětovné vzbuzení
předurčené k těžkým mordům.