15. Rytíř 1972

byl jednou rytíř smutnější

než krajina po dešti bývá

obloha krví politá

když den k noci se sbírá

v jeho očích kamenných

vodopád skrytých slzí

jel po cestě polní

jenž v dáli se ztrácí

na prsou kříž jak sníh

pro nějž snad jede se bít

v duši prázdnou lidskou lhostejností

kterou v boji zraní

prašnou cestou

myšlenky zvoní

ví že je dobré se mít

jindy v odříkání žít

teď však neví

na co myslí

vždyť jede po cestě

neznámé životem