Kde?

Je to prosté,
jelikož vrána je němá,
i rozbřesku žar,
nevzhlédac konce.

Kdy slunce neveduc povoz,
osamnělej jezdí koč.
Ne koní zapřah,
ne, lež chladu prah.

Kdy vedúc jich,
v pláň co zapomenutou,
nemajíc jím úsměvu,
lež jedného výškěru.

Báby co loutky,
drevené?
Co žilami tlíc,
možna i klíč.

Pláň co neživí kráčajíc,
kým ten co vedouci.
Zápřah stánku pojezdních,
co hrkot cen slyšet móci.

Vrána strážce záhrobku,
střeží slov v nemote vněmu.
Lež krá--...krá-krá,
zníc zemi se ozývac.

Němej co tvůr,
odkdy chvíle co nemluvíš?
Odkdy? Odkdy?
odkdy skalná co hradba pláňou.

Za vinu jiných,
jiným vinu připísali.
Vránu co konářím jako svědka,
upálic ji s nimi.

Kdy i výkřik byl němý,
lež svědek dnes co bíly černý,
uhľom spálenej němej.

Krá!... Krá..!
už nekrákej..! Mluv!