Rosa

Svitek zapomnění nosila ve své kapse
Předcházela pocitu deprese a věčné skepse

Hřála pouhým pohledem plaché laně
Rád držel jsem ji za jemné dlaně

Zahalena mlhou věčné samoty

Díval jsem se na ni každé ráno
Po dobu, kdy mi to bylo životem přáno

V ranní rosu se již proměnila
Můj sen o životě z vody v kámen zaměnila

Končí takto někdy krátký příběh
Vzpomínky a těžký dech...