Nad Anglickým kanálem

Jsem pohodlně opřen, či spíš zapřen, o dvířka s nápisem warning bolt doors securely. No, pohodlně… Snad jen v mezích stísněných možností zadní střelecké věže našeho Wimpiho. To je mé místo, za kolébkou dvou kulometů a s výhledem do nebe. Jako jediný z nás pěti, z naší posádky, se ohlížím zpět, a hlídám ocas letadla. To je můj úkol. Snad proto mi tu říkají Vocas. A snad je to jen pro to mé osamělé místo na konci toho našeho malého létajícího světa.
Dva motory Pegasus pravidelně brumlají svou hřmotnou píseň a nesou nás jako opravdoví bájní pegasové z operačního letu zpět k Albionu. K tomu krásnému ostrovu, jenž se nám stal druhým domovem. A také útočištěm.
V silných rukavicích není cítit v této výšce jinak všudypřítomný chlad a průvan. Není tedy cítit ani chlad oceli obou spřažených kulometů Browning. Tak jako v rukavicích není cítit ani jejich žár po setkání s bandity. Snad alespoň oni ten žár pocítí… Tak jako jej snad poznali i dnešní „společníci“. Ale stále mám i po setkání s nimi ještě polovinu munice. Pro další nezvanou návštěvu je to dvakrát tisíc důvodů se nepřibližovat. Budu-li připravený…
Přichází chvíle očekávání. Chvíle kdy noc stárne stejně rychle jako mládí ve válce, a kdy se ráno ještě nestačilo narodit. Očekávání krás nového dne, snad brzkého návratu z hlídky nad Kanálem s tím úžasným pocitem pevné půdy pod nohama po přistání, s vůní a chutí černé kávy, a s možností se trochu důstojněji vyprázdnit. Jak moc už to potřebuji. Myslím to kafe… Ale je to i chvíle očekávání, co vše se může vyloupnout ze záře procitajícího slunce kdesi nad Nizozemím. Kdy možné i předvídané nebezpečí spatřím až v roji trasírek střel hledajících náš Wellington i mne samého.
Je konec léta roku 1942 a stále nevíme, co vše nás čeká. Ale to vlastně nevíme nikdy, co a kdo nás čeká v příští chvíli, vteřině, v příštím okamžiku, za nejbližším rohem, ať už skutečným či imaginárním… A málokdy na to budeme připraveni, ač se snažíme sebevíc.
První výron slunečních paprsků vyhřezl zpoza obzoru, a jako ohnivé těsto kynul nad něj. Zpočátku jen rudé mihotavé žhnutí se měnilo v pravidelnou sluneční coronu, a ta, jak se zvedala nad obzor, se tavila v záplavu oslňujícího jasu. Výbuch nového dne rychlostí světla zaplavoval svět kolem nás, ozářil vše, na co dosáhl, ozářil hlavně kulometů, polštářky oblaků kolem nás, mé sítnice, a Anglický kanál pod námi roztříštil na miriády záblesků ne nepodobných střípkům rozbitého kouzelného zrcadla, které svým roztříštěním před námi tají odraz budoucnosti světa. Oči mi začaly slzet. Do zářivého kotouče se již nešlo dívat, ale musel jsem. Abych byl připraven, abych viděl, kdyby…
Zamžikal jsem, a stočil zrak i do stran. Kdo ví, třeba je napadne nepřiletět ze slunce. Ale všude byl klid. A hned se mi do myšlenek vetřela i otázka, zda ten klid je klidem před bouří. Ale ne, snad ne, proč to přivolávat, pokáral jsem se a stiskl v dlani talisman schovaný v rukavici. Znovu jsem zrakem prosel oblohu kam jen dohlédnu, až k obzoru, kde jen matně tuším kontinent. Žádný bandita se nezachytil v sítu oční sítnice. Jen třpytící se pusté moře Anglického kanálu a krásná oblaka mezi nebem a mořem, svítáním prozářená a hrající snad všemi pastelovými barvami z palety stvořitele. Každý obláček trochu jiný, ten se podobá skutečně beránku, ten blíž ke slunci zase hlavě se svatozáří, a ten dál brigadýrce nad pleší Kanálu… Dost už, mám přece oči pro něco jiného, a pro nás pět na nebesích momentálně i důležitějšího, než pro krásy nového dne.
Znovu jsem zabodl zrak do stále jasnějšího ohnivého kotouče. Tedy spíš on se zabodl do mého zraku. Opět mi vyhrkly slzy. A pak se to stalo. Ta neodpustitelná chyba! Fatální chyba, která může vyústit do nejtragičtějších důsledků. Jen na okamžik, skutečně jen na pouhý mého oka mžik jsem zavřel oči. Byla to jen chvilička, víčka sjela svižně jako okenní roleta. A zůstala dole.
Nevím, jak se mi to mohlo stát? Takové hrubé zanedbání povinnosti, něco tak nepřijatelného a neodpustitelného… Ohrozit našeho Velouše, celou posádku včetně sebe, všechna naše předsevzetí a cíle! Ale stalo se. Snad za to mohla únava a probdělá noc. Ale neomluvitelné se omlouvat nedá. Jen vysvětlovat. Snad je pod mou chybou podepsán i stálý stres a strach. Strach? No, baže! Kdo říká, že ho nemá, když jde tam nahoru, ten lže. A jestli opravdu strach nemá? Nahoře je to podobné jako na moři. A námořníci v tom mají jasno – „kdo nemá strach z moře, nemá na moři co dělat“. Strach nás drží naživu tím, že ho překonáváme nebo se o to alespoň snažíme. Ovšem, pokud nás neochromí. A mně se to stalo! Ochromil mě tím, že jsem usnul!
Nebylo to na dlouho. A snad to ani nebyl spánek. Spíš takový podivný nespánek. I v tom nesnu v nespánku jsem slyšel a vnímal kde jsem. V tichu interkomu se ze sluchátek v kukle linulo jen téměř neslyšné šumění a praskání, ale kdesi daleko a hluboko zasunutý byl slyšet neslyšet i barokní koncert. Slyšel jsem i tlumený hluk nehluk dvou leteckých motorů. A cítil jsem i neobvyklé teplo, tolik nepravděpodobné v této výšce a ve věčném průvanu v zadní střelecké věži Wellingtona. To mne znervóznilo. Právě to teplo mě vzápětí probudilo. A nejen teplo mě probudilo.
Je až neuvěřitelné, kolik se toho vejde do pouhého okamžiku mikrospánku. Do té chviličky, vysmívající se všem definicím pojednávajících o čase, chviličky, která čas dokáže deformovat, natahovat i změnit. Změnit i vše, co po té chviličce následuje. Či nenásleduje již nic. Vešlo se mi do toho okamžiku i kousek dětství v cihlovém půldomku, kocovina po oslavě z prvního operačního letu i větší kocovina z toho letu samotného, a i daleko větší kocovina když se nevrátila první posádka. V tom spánku nespánku byl i útěk z domova a oči mámy, smutný úsměv táty při loučení. Ba, vešla se mi do toho mikrosnu i ňadra jedné půvabné waafky od ženských sborů, ňadra bílá jako útesy u Doveru, útesy, které někdy při patrolách vídáme. A to vše bylo jakoby doprovázené a podbarvené hudbou Arcangela Corelliho…
V té chvíli, kdy jsem byl ukolébán vzpomínkami, mikrospánkem probleskla i děsivá tvář… Ne, snad to ani nebyla žádná tvář v pravém slova smyslu, vždyť z obličeje ten neobličej vlastně ani nic neměl, žádná ústa, žádný nos, žádné oči… A přece na mě ty neoči ostře pohlédly, nenos natáhl vůni mého rostoucího strachu, a neústa se ušklíbla. Snad ten škleb měl být úsměvem, pokud ano, byl značně nepodařeným. A ač ta neústa nepromluvila, slyšel jsem neslyšné „Dnes ještě ne, až příště!“…
Ač si to možná protiřečí, polilo mne horko a mráz mi přejel po zádech. Já to tak alespoň cítil. S hrůzou jsem se probudil z toho spánku nespánku, z toho děsivého snu nesnu, instinktivně jsem opět sevřel talisman skrytý v rukavici, a ač ještě zmatený, již i nadobro probuzený jsem vytřeštil oči do žhoucího slunce. Pudově, zcela automaticky a s prsty na spoušti, jsem se pečlivě ujistil, že jsme na obloze stále sami, že nemáme žádný nezvaný doprovod, který by se postaral o důsledky mé chyby. A přitom jsem paralelně uvažoval, co se mi to vlastně zdálo nezdálo, co jsem to viděl neviděl? Sám sebe se ptal, kde je hranice vnímání v realitě a ve snu? Co je ještě sen a co není? Může být i sen ve snu? Jak racionálně rozlišit skutečnost od fikce, když jsou si tolik podobné, když obé i fyzicky velmi ostře vnímám? Nebo si to alespoň myslím… Včetně vůní, barev… Ano, uvědomuji si, že mé sny jsou barevné, ale tento sen byl daleko intenzivnější.
A opět jsem si tak uvědomil to podivné, a zde, v částečně otevřené střelecké věži, tolik nepatřičné teplo.
Opět jsem si uvědomil zvuk dvou leteckých motorů, ale nyní jsem vnímal jejich jiný tón, tolik odlišný od toho naposlouchaného a již důvěrně známého po tolika operačních letech. To nebyl zvuk motorů Pegasus našeho Wellingtona!
V panice jsem se probudil i z tohoto spánku nespánku. Prožíval jsem jakési déjà vu, opět mne polilo horku a mráz mi přeběhl po zádech. Opět jsem vytřeštil oči…
A zahleděl jsem se do tlumeně osvětleného interiéru letadla. Seděl jsem v příjemném teple pohodlného sedadla, nesmírně zmatený kde jsem a kde jsem to ještě před chvílí byl. Přede mnou zmizely kulomety i s výhledem do nebe, ztratil jsem rukavice, pozbyl jsem uniformu včetně kombinézy, ve špuntech sluchátek se zcela vytratilo ono praskání a šumění starého interkomu, a opět (opět?) jsem slyšel jen Concerto Grosso No. 6. Dva letecké motory Airbusu tlumeně hučely, a já zaslechl, jak o dvě řady dál za mnou někdo někomu říká „podívej se z okýnka, zrovna letíme nad Lamanšským průlivem…“ Natáhl jsem se k okénku a skutečně, Anglický kanál pod námi se právě připravoval na ranní kouzlo, kdy se roztříští na miriády záblesků ne nepodobných střípkům rozbitého kouzelného zrcadla, aby nám zatajil odraz budoucnosti světa. Oči mi opět začaly slzet.
Ještě nevím proč a jak jsem se zde ocitl, ale jsme na palubě Airbusu A319 British Airways na pravidelné lince Praha–Londýn na letiště Heathrow. Je konec léta 2023. Tedy, asi.

~~~

Epilog:
„Stalo se ti něco? Jsi celý zpocený. Úplně jsi zbledl.“
„Ne, nic mi není, jen jsem měl takový divný… asi sen.“
„A co to tak křečovitě drtíš v ruce?“
„Ani nevím, nic jsem v ní přece neměl.“
„Tak mi to „nic“ ukaž.“
Rozevřel jsem dlaň. Byl v ní dámský podvazek starorůžové barvy, nevěděl jsem kde se mi v dlani vzal, ale v podvědomí jsem jej měl spojený snad s nějakým talismanem. No, proč ne? Proti gustu…
„Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ Zpytavě na mne pohlédla.
A ač jsem snad někde v hloubi duše něco málo tušil, zcela po pravdě jsem mohl odvětit: „To ti vysvětlit neumím.“