Hercule Holmes

Kde stíny tančí v noci temné,
kde kroky zní vždy tajemné,
tam srdce bije klidně dál,
hledá dobro, zlo by sťal.

S kravatou černou, v klobouku nízkém,
s očima bdícíma, v dešti blízkém,
prochází ulicemi tichými,
kde tajemství leží pod hlavami skrytými.

V očích má lesk zkušeností let,
čte v tvářích, jak v knihách, co tvoří svět,
stopy sleduje, byť nepatrné,
za pravdou kráčí, než svítání započne.

V uších mu zní ticha šeptání,
v kapse má důvod a doznání,
hádanky skládá jak puzzle z vody,
v mysli má plán, celý z náhody.

Ať noci jsou černé či dny jasné,
proniká záhady, jak paprsky temné,
srdce mu tepá, jak hodin čas,
jeho úkolem je dvojjaký hlas.

Když měsíc nad městem svítí,
on bdí do úsvitu jak slíbil,
pravdu najít, ať je kdekoliv,
kdo říká mu směle příteli.