Sbotní taneční čaje

Petr, Jirka a Josef - studentští kamarádi, jednu sobotu Prahu nechali Prahou a vlakem jeli do nedalekých Černošic, o kterých Petr tvrdil, že je tam tancovačka a přebuchtíno. V překladu holek mraky. Opak byl pravdou. Nedaleko byl totiž jakýsi internát a před tanečním sálem mraky kluků místo děvčat. Do sálu jsme přišli včas a usedli na strategické místo s dokonalým přehledem. I mezi muži existuje měřítko na kolik jako „lovec žen“ má. Když vedle mne bude sedět Delon, žádná dívka neuvidí mě.
V naší trojce jsem měl dvojku na zádech já - Josef. Výška nic moc, blonďák, ale prý neskutečně modré oči, široká ramena a v navazování známosti občas nejistý. Petr s číslem jedna měl dokonalou výšku, pohledný, tmavé vlasy, plynně mluvil německy a bez jakékoliv nervozity navazoval s děvčaty inteligentní hovor, ale v tanci nic moc.
Jirka za námi pokulhával. Byl v navazování známostí nervózní, chyběla mu stejně jako mně výška klasického muže a navíc momentálně chodil s děvčetem.. Přestože jeho maminka byla bývalá baletka, tak s tancem také nic moc. Jeho sestra Milina naopak zdědila maminčin talent a procestovala celý svět.
Nádherné děvče jsem zaznamenal okamžitě a potěšilo mne, že si opakovaně prohlíží naši trojici. Petr seděl zády, takže k mé radosti ji neviděl. Jakmile muzikanti vzali hudební nástroje do ruky, využil jsem momentu, kdy si nás opět prohlížela, sepnul jsem ruce jako svatý Antonín, vycenil zuby a pravou rukou dělal ukazováčkem kroužky. Kývla.
Vystartoval jsem okamžitě. Když jsem jí podával ruku, měl jsem již několik „vlčáků“ za zády. Hudba spustila naplno. Po skončení taneční série mě přivedla do rozpaků otázkou, zdali bych pro ni znovu přišel. Od tak krásné dívky to byla překvapující nabídka. Zmohl jsem se jen na otázku: „Pokud s tím hodláš dráždit svého milého, tak ne, prát se nechci.“
Odpověď mě uklidnila „Milého nemám.“ Hudba hraje, čas letí a schylovalo se ke konci. Ozval se vysoký hlas trubky a sálem letí oznámení: vyhlašujeme sólo nejhezčí dívce dnešního večera. „Je to dívka v bílých šatech s modrými puntíky,“ informuje mikrofon.
Taneční páry se rozestoupily do kruhu. Přede mnou stála má tanečnice v bílých šatech s modrými puntíky. Místo radosti, že je nejhezčí dívka dnešního tanečního večera, se jí podlomila kolena a pobledla. Já kritické situace řeším jako chlap.
Vím, že se to nesluší, ale plácl jsem ji lehounce po zadečku, aby se probrala a upozornil ji, že jsem absolvent pokročilého tanečního kurzu mistra Dr. Chrastila. Vzpamatovala se, hudba začla hrát a mi jsme kroužili volným prostorem dlouhými kroky v rytmu valčíku.

Z malého nádraží odjížděla naše trojice vlakem vpravo a má půvabná tanečnice s několika děvčaty opačným směrem. Dostal jsem od miss večera letmou pusu a na mé naléhání příslib, že přijde některou neděli na dostihy v pražské Chuchli.
„Vezmu si dnešní šaty, abys mě poznal,“ řekla a udělala malé pukrle. I v šeru nádraží jsem si všiml ruměnce na tváři. Hlouček děvčat nás zvědavě pozoroval a očekávaly pokračování.
Musel jsem a rád. Přitiskl jsem ji těsně k sobě a řekl: Poznal bych tě, i kdybys přišla v teplácích. Když nepřijdeš, budu smutný, ale i tak díky za hezké chvíle s tebou.
Než se vzpamatovala obdržela dlouhý polibek, ten nejlepší jaký jsem uměl. Políček jsem nedostal a děvčata můj výkon hodnotila potleskem. Jejich motoráček přijel první. Děvčata nám zamávala na rozloučenou, vláček se pomalu ztrácel v šeru večera.