I ve středověku byla nedílnou součástí válek logistika, i když se jí tak neříkalo

Když byl ve středověku obléhán hrad, který vypadal nedobytně, moc se většinou nebojovalo, protože to nemělo smysl. Obléhatelé se v takovém případě snažili hrad dobýt spíše domluvou, psychologickou cestou, lstí, zradou, nebo velikým hladem, atd.



Kdybych byla ve středověku na obleženém vojensky nedobytném hradě, trávila bych čas tím, že bych si vedla poznámky, a že bych si uspořádala svoje věci. Také bych vymýšlela návrhy, jak znepříjemňovat život obléhatelům, a dávala bych to velitelovi k realizaci,





Posádka obléhaného hradu nebo města ve středověku nemusela ztrácet naději, protože se často stávalo, že obléhající vojsko odešlo za lákavějšími zájmy, nebo v důsledku nemocí nebo lsti, pomoci zvenčí, nebo že je to prostě přestalo bavit, apod.



Lidé v hradech, kteří několik měsíců seděli v oblehnutém nedobytném hradě, měli asi, kromě nudy, i dost času přemýšlet.





Hrady se snažily mít kontakt s okolím mnohdy i pomocí skrytých východů a chodeb, ale to bylo nebezpečné i opačně, kvůli možnosti, že jim tam někdo tam nečekaně vleze.





(( ...)).


Některé hrady byly ve středověku, při dostatečné posádce, vojensky téměř

nedobytné, a tak je obléhatelé mohli zdolat jen pomocí své trpělivosti, a následného hladomoru.





Nedobytné hrady se daly zdolat pouze pomocí jejich nedostatku jídla, na to si ale

obléhatelé museli mnohdy vyšetřit čas v rozmezí několika měsíců, až dvou let.







Nedílnou součástí obranné strategie měst a hradů ve středověku byly zásoby

jídla a píce pro dobytek, a to, pokud možno, v nezkažené formě.



Nedobytné hrady měly mnohdy problém s dopravou zásob, protože tam třeba

nevedly široké a pohodlné cesty pro vozy, a tím se částečně jejich nedobytnost znehodnocovala.







Nedobytné hrady nemohly většinou disponovat silnou

posádkou, protože by si svoji nedobytnost brzy projedli, a propili.



Obléhatelé ve středověku nemohli také být v klidu, protože

obléhané posádky mohly používat nenadálé výpady, anebo si zvenku zavolat nějaké kamarády.







Ve středověku, podobně jako dnes, používala válčící

vojska proti sobě různá překvápka, a jiné nečekané věci.



Obléhatelé některých hradů ve středověku by potřebovali horolezecký výcvik

jenom k tomu, aby se dostali alespoň k hradbám, ale museli by se při tom bát, že jim něco spadne na hlavu.













Když jdeme dneska zadýchaně někam do kopce na prohlídku hradu nebo

pevnosti, můžeme si představit, jak se to ve středověku šlo

obléhatelům v plné zbroji, a to ještě s obavou o svojí bezpečnost.



Obléhatelé měli zdánlivou výhodu ve větším dostatku jídla, ale

ve válečné krajině tomu zdaleka nemuselo být tak.









Pokud měli obléhatelé několik měsíců až let dostatek času, mohli

jenom čekat na účinky hladu, ale ve středověku také většinou nebylo času nazbyt.



Obléhatelé měst a hradů ve středověku se

většinou nejdříve snažili řešit situaci dohodou.



.



.





Města , obehnaná hradbami, měla oproti vsím tu výhodu, že mohla o svém

osudu s nepřítelem před hradbami většinou předem diskutovat.



U nás ((myšleno na Břeclavsku asi)) měla obec Vrbice, díky své poloze na kopci, dobrý výhled směrem k Maďarsku a k

Rakousku, a tak hlásila pohyb táhnoucích vojsk do dalších částí okresu.







Ve středověku se táhnoucí cizí vojsko poznalo z dálky podle kouřů ze vsí nebo

z polí, které vypálilo, což bohužel patřilo k tehdejším obyčejům.



Cizí vojsko v kraji se ve středověku zásobovalo zásobami i ženami ze vsí

kolem své trasy, ale lidi se tomu nedivili, protože v té době bohužel nemělo moc dalších možností.







Útěk ze vsi před táhnoucím vojskem patřil k jediné účinné obraně

venkovanů, a na rozdíl od městského obyvatelstva o tom nemuselo moc přemýšlet.



Pořekadlo každý chvilku tahá pilku se projevilo třeba v Pompejích v roku 79 před naším

letopočtem, nebo ve středověku tím, že bohaté obce v bezlesé rovině neměly v okolí pro své

obyvatelstvo moc úkrytů, na rozdíl od chudých obcí v lese, nebo v kopcích.







Útěk ze vsi před blížícím se vojskem se odvíjel od toho, jak dlouho předem se o vojsku

vědělo, od názoru panstva, které mělo obec v majetku, a od dostupnosti plánovaného úkrytu. (...).







O osudu válek mnohdy rozhodovaly zásoby jídla, nebo možnost

sklidit si úrodu z polí, a to i v tom případě, kdy sklízel ten, co to nesil.



Útěk ze vsi před cizím vojskem bylo výhodné provádět za použití povozů s jídlem a

s nářadím, apod., ale mnohdy platilo to, že kdo si chce odvést všechno, tak to tam nakonec i všechno ztratí.





..

..



I ve středověku byla nedílnou součástí

válek logistika, i když se jí tak neříkalo

.



Když se cizí vojsko blížilo v době sklizně,

do války se zapojil i boj o ..úrodu.









Ve středověku byly kvůli nefunkčnosti letectva a dalekonosného dělostřelectva mnohé

hrady a pevnosti fakticky nedobytné, ale jejich Achillovou patou bylo to, že obránci museli jíst, a vykonávat další své lidské potřeby.



.

Ve středověku tvořil měkký podbřišek vojska trén se zásobami,

a to i proto, že se pohyboval pomalu kvůli volům.









Zásobovací vozy tvořily nedílnou součást středověkého vojska, protože se

nemohlo počítat s tím, že na .každé své zastávce dostane okamžitě od svého okolí najíst.









Kvůli neurvalým středověkým metodám boje, a škodám, které po

tom pozůstávaly, byl pro každého vládce většinou výhodnější, aby se bojovalo v cizině.



Pokud nějaké vojsko vedlo dobyvačnou válku s úmyslem obsadit nějaké území, a připojit si

ho, logicky pro ně bylo dobré nedecimovat moc obyvatelstvo, ale ve víru války logika šla mnohdy stranou.¨











Mongolové na Moravě i v Evropě vypadali jako divoká

horda, a přitom věděli, co se děje doma v Mongolsku.



Mongolové se na Moravě zasekli, a znechutili si

tím další postup do Čech , a dále do Evropy.









Mongolové a Tataři prý utrpěli na Moravě v roce 1241 vážnou porážku, což

se prý v jejich pamětech a zkazkách uchovalo dodnes.



Na boj proti Mongolům přijelo z Čech k nám na Moravu

vypomoci přes šest tisíc ozbrojenců, a to se tedy moc nepředali.









Zápisy o bojích z té doby obsahují zeměpisné názvy, které jsme už

zapomněli, a tak si o pohybu Tatarů v čele s Mongoly i česko-moravského vojska musíme občas vypomáhat domněnkami.



((... )) .