O vrásce spravedlnosti
(bajka ze souboru ,,O Jellymannovi II." - z let asi 1991- 1993).
Poznámka ke jménu ,,Jellymann" (důsledně vyslovuj ,,Dželiman", aby nedošlo k záměně s foneticky stejně znějícím (a svého nositele mírně dehonestujícím) jménem českým):
Jelly - rosol, želé, tvárná hmota (angl.)
Mann - bytost v těle mužského typu (něm.)
Jellymann - vyvíjející se (tvarující se) se (zřejmě) (středo)evropský pozemský muž ((muž na cestě)).
» autor: Zeanddrich E. |
O vrásce spravedlnosti
::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Jellymann G. se jednoho dne z důvěryhodného zdroje dozvěděl o existenci tzv. vrásky spravedlnosti; okamžitě zatoužil míti také takovou.
Předstoupil před zrcadlo, a nespokojen jal se pozorovat své téměř hladké čelo. Věděl ale, že i byť jen při představě určité emoce či duševního rozpoložení se příslušná vráska dříve či později vytvoří, a snažil se tedy sebrat v sobě veškerou Spravedlnost, které jen byl schopen; - po určité době se mu vprostřed čela přeci jen určitý náznak vytoužené vrásky objevil ( -sám ovšem přitom nabyl téměř hrozivé podoby-; ta jeho nejvnitřnější Spravedlnost zřejmě prostě ještě jiné nebyla schopna).
Sotvaže se tedy Jellymannovi podařilo žádoucí grimasu jakž takž ve svém obličeji stabilizovat, ozval se zvonek u dveří; sousedka přes jedno, snad nejmilejší osoba z celé pavlače, mu nesla z víkendové oslavy relativně bohatou (i když povětšině pouze sladkou) výslužku.
Jellymann jí strnule a podmračeně kývnul na pozdrav, přebral košík, a na rozloučenou místo pozdravu (rty těsně u sebe, sice ne záměrně, přeci ale jen dosti temně a jakoby výhružně) sotva zabručel; - tak obával se o tu svoji čerstvě nabytou spravedlivou masku.
Sousedka, spíše podivena než uražena, ještě chvíli stála za dveřmi, které Jellymann G. co nejrychleji zabouchl; přemýšlela, proč se k ní Jellymann G., dle jejího úsudku, zachoval dnes tak – a pro něj navíc zvláště neobvykle - hrubě, a tím i velmi, velmi „nespravedlivě“.
::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Jellymann G. se jednoho dne z důvěryhodného zdroje dozvěděl o existenci tzv. vrásky spravedlnosti; okamžitě zatoužil míti také takovou.
Předstoupil před zrcadlo, a nespokojen jal se pozorovat své téměř hladké čelo. Věděl ale, že i byť jen při představě určité emoce či duševního rozpoložení se příslušná vráska dříve či později vytvoří, a snažil se tedy sebrat v sobě veškerou Spravedlnost, které jen byl schopen; - po určité době se mu vprostřed čela přeci jen určitý náznak vytoužené vrásky objevil ( -sám ovšem přitom nabyl téměř hrozivé podoby-; ta jeho nejvnitřnější Spravedlnost zřejmě prostě ještě jiné nebyla schopna).
Sotvaže se tedy Jellymannovi podařilo žádoucí grimasu jakž takž ve svém obličeji stabilizovat, ozval se zvonek u dveří; sousedka přes jedno, snad nejmilejší osoba z celé pavlače, mu nesla z víkendové oslavy relativně bohatou (i když povětšině pouze sladkou) výslužku.
Jellymann jí strnule a podmračeně kývnul na pozdrav, přebral košík, a na rozloučenou místo pozdravu (rty těsně u sebe, sice ne záměrně, přeci ale jen dosti temně a jakoby výhružně) sotva zabručel; - tak obával se o tu svoji čerstvě nabytou spravedlivou masku.
Sousedka, spíše podivena než uražena, ještě chvíli stála za dveřmi, které Jellymann G. co nejrychleji zabouchl; přemýšlela, proč se k ní Jellymann G., dle jejího úsudku, zachoval dnes tak – a pro něj navíc zvláště neobvykle - hrubě, a tím i velmi, velmi „nespravedlivě“.
Tipů: 2
» 25.05.24
» komentářů: 1
» čteno: 230(1)
» posláno: 0
» nahlásit
Předchozí: Prolétlas mým životem jak létavice... . | Následující: Hudba na Žerotínové