Percy Bysshe Shelley

Moře vyvrhlo tělo.
Zdrcený je i
George Gordon Byron.

Literát je zpopelněn
u toskánského Viareggia.
Popel putuje do Říma,
kde stále na svět se dívá.


Zemřel v pouhých
devětadvaceti letech.

Utápěl se v depresích
a vídal ve snech dvojníka,
že u břehu se zalyká.


Zavírám literaturu.
Mlčím
a cítím sečnu
vnitřních bolů.

Dočítám se,
že jeho manželka
spáchala sebevraždu,
protože nenechal
žádnou sukni v klidu.


Každý máme svůj osud
i nesuďme druhé.
Jednou po nás
sotva krev zbude.

Aleluja.

Žádný to nemá
jednoduché.

Kolo se točí.
Ach, ty osude.

Každý má tisíce vět,
co do řádek se nevejde.

Také jsem byla kdysi v Římě
a viděla náhrobní desku.

Nesmrtelnost
má vnitřní sílu
i prozřetelnost k dnešku.


A teď jdu do knihovny.
Autor má půvab,
když čte se různě
a vidí se,
jak trpěl jako
malé dítě.