obnošená...

už se chýlí ke konci
obroušené nože má

vůně trnek se odpoutává
od květů
a mizí v dáli

zatímco
mou mysl přitahuje
opar v dálavě
do níž tu vůni zasel vítr

na listech stromů
slyším kapky deště
rosa slz na mých rukou
je každým dnem křehčí
třebaže nastává jaro
stejně jako vrba
co ani přes zimu neuvadá
pouze vyčkávám

kdybych slova
v hrstku kvítí
a padající listí
proměniti mohl
myšlenky
jako oheň by vzplály
a přesto mě onen svit
stihne převýšit

nuže má
smím si odložit?

pro zlatý řez
je čas
obrazit