Případ Helena

Případ Helena

:::::::::::::::::::::::::::.



Pohádali jsme se s Helenou. Zase. Hádáme se teď často. Téměř každý den. Kvůli hloupostem. Nesnáší například, když jí říkám Heleno. Já vím, že se jmenuje Jana. Ale copak já můžu za to, že se chová jako Helena, a nutí mne to tím pádem říkat!? A to jsem si myslel, že nám to už vydrží, když jsme spolu už čtvrtej rok. Vždycky se to nějak spravilo alespoň přes noc, ale teď chodívám v noci raději ven. Nesnáším totiž, když na mne někdo řve. Jako dneska. Do hospody se mně nechce, protože jsou tam vždycky nějací lidi, a já v takové situaci nesnáším lidi. A tak většinou chodím po městě. Ale taky nesnáším dlouhodobou kosu, teda takovou, která trvá ještě nějakou dobu potom, co mi začne být zima. Nesnáším ale taky policajty, kteří mne buď legitimují pěšky, nebo v autech na mně svítí a zpomalují a prohlížejí si mne, a tak se většinou stejně vždycky zase vrátím. Jako třeba dneska.





Při cestě domů jsem si ve stánku před Smíchovským nádražím koupil lahvové pivo. Teda lidově lahváče. Teda dvě jako samozřejmě, kvůli rovnováze. To je jako v bibli, bez toho jednoho zákona by tomu druhému zákonu asi něco chybělo, a taky naopak, to je snad jasné každýmu, že; a tak je teda snad taky jasný každýmu, že když se kupujou lahváče, že musí být nejméně dva, kvůli rovnováze. Už to nebudu okecávat, považuju tu věc za uzavřenou. To je snad jasné úplně každému, jenom mojí Heleně ne. Samozřejmě.





Dole v průchodu v pečivu byla asi dneska Věrunka, ale mají už zavřeno. Že jsem si taky nevzpomněl dřív, že tu asi dneska je. Mohl jsem ji - to má ráda - zase koupit a přinést uzené. Teda debrecínku. Nebo uzené. Ona totiž nemůže jinam, než na WC. A mohl jsem ji, dnes poprvé, doprovodit k metru. Ale má doma spokojené manželství, a to já jí nechci narušovat.





Věra je jiná než Helena. Neříkám, že lepší, na to ji znám jen málo, a jen z jednoho úhlu polohy, jak se říká lidově. Ale je jiná, je veselá a jednoduchá, nekomplikovaná. Mám rád nekomplikované věci. To ale neznamená, že bych snad měl nějaké malé í kvé, nebo tak podobně...! Naopak, mám ho asi docela velké, i když s někým od přírody se již měřit nemohu, to je jasné . Známý doktor, se kterým chodíváme v úterý do Dejvic (nebo do Bubenče; je trochu neobvyklý, že i místní tam úplně obvykle neví, kde přesně vlastně bydlí, pokud se na to někoho podrobně nezeptají) na nohejbal, mně dal jednou nějakej test na čtyřicet pět minut, když pršelo, a když těch čtyřicet pět minut vypršelo, tak se jenom na chvíli na to kouknul, a řekl mi potom, že mám í kvé větší - nebo vyšší- než Džordž Buš mladší, teda jako než americkej prezident. A to člověka hned potěší, že by mohl řídit nejmocnější stát světa dokonce ještě lépe, než je řízen teď, to si teda nebudu nalhávat.





Tam dole mají pořád teplo, a tak tam obsluhuje většinou jen v tílku s úzkými ramínky. Teda ne ten prezident, ale Věrunka, to dá rozum. Druhý pár ramínek je od podprsenky. Šíleně jí to sluší. Prsa má po dvou dětech volnější a větší - ale to je mně šumafuk, to mě vůbec neirituje. A sluší jí taky to, jak je na každého přívětivá. A také jí sluší ta vůně teplých koláčků a chleba, se kterýma ji mám spojenou. Je voňavá a přívětivá. Je prostě nekomplikovaná. A nevadí mi tím pádem, že je blonďatá, i když se mně od přírody vždy líbily hlavně tmavý hnědovlasý - teda jako brunetky.



Uvědomil jsem si, že jsem vlastně Věru ještě neviděl od pasu dolů, jak stojí za tím okýnkem. Nebo výlohou s okýnkem, nebo co to vlastně je. Jenom do necelý půlky zadku, od kterýho se ale zbytek dá dost přesně odvodit. To je stejně zajímavé, jak člověk s věkem nabírá zkušenosti. Nebo že bych to měl vrozené, tyhle schopnosti...? Ale ve svým věku taky už vím, že i kdyby zadek moc hezkej neměla, že to právě můžou bohatě vyvážit jiné její vlastnosti - třeba právě ta její hezká povaha.



Zamyšleně jsem otevřel druhé pivo o kovovej rantl výlohy. Otvírák, co tu dlouhý leta býval na šňůrce, urval asi nějakej bezdomáč. I ten další na řetízku potom. Nesnáším bezdomáče. Ne teda jako lidi v určitém nezbytném stádiu našeho vývoje kapitalistický společnosti, to chápu logicky, že mezi námi musí být sociologické rozdíly - abych já mohl mít dva byty, jeden pro nás a druhej prázdnej po bábě pro kluka, až doroste - tak že potom musí být někdo další na ulici bez bytu - , ale kvůli tomu, co dělaj a hlavně ale kvůli tomu, jak se chovaj. A že většinou nedělaj. A taky kvůli tomu jejich věčnému: ...mladej pane, nebylo by pár drobáků? ...Nebo cigareta? ...Nebo stravenka? Jako bych já nemusel chodit na obědy, nebo jako bych já vydělával čtyřicet, nebo jedenačtyřicet tisíc. Hnus. Nemluvě o tom, že už mně táhne na padesát, s tím ,,mladý pane". Teda vydělávat bych možná i tolik moh, ale to bych musel do svářečskýho kursu, a mně přitom táhne na padesát. Posílám je proto slušně, jak se říká, žebrat někam, s prominutím, víte kam - nebo taky rovnou slušně přímo před Parlament, jak se říká lidově. Hnus. Ale dneska je naštěstí kosa, a tak je tu vymeteno. Naštěstí, protože dneska to s Helenou bylo zase ještě horší než obvykle, protože se to logicky stupňuje, když neumí přestat dokud nevypadnu, to je každému jasné, po tolika letech manželství. Hnus, hnus! Dnes bych snad i vraždil. Hnus.



- Promiňte, pane, ale budete si v brát si s sebou brát tu prázdnou láhev?



Aha, tak přeci jeden, asi jsem to zakřiknul, nebo co. Ale má alespoň malý plus, že mi neřek mladý pane. To já totiž dost nesnáším, ale to jsem již říkal, myslím. Nevrle jsem se otočil. Normálně láhve vracím zpátky do stánku, ale ten novej mladej už před chvílkou zavřel. To by Tonda neudělal, ten by na mne počkal. Tonda je totiž ještě ze staré školy, jak se říká, a navíc je to kamarád - ten ví, že je neslušný nechat pít někoho venku samotnýho, když si navíc to pivo koupil u tebe.





Kousek ode mne stál dlouhej vysokej chlápek v lehkým rozepnutým kabátě sice v čepici alá masaryk, a s bradkou; na bezdomáče bych ho nehádal. Svetr i kalhoty vypadaly čistě, ale navíc měl na nohou značkové kožené boty, ještě o dost lepší, než ty moje. A na boty to já si potrpím, to zase že jo. Protože říkám to, co říkaval Baťa, nebo Ford, nebo prostě někdo v Americe - než se ukázat ve světě v nedobrých botech, to se raději běžte bosky, a tvrďte všem, že vám boty ukradli. Někdo to tuším říkával i o autech, tuším Ford. Nebo Baťa. Když člověk začne myslet americky, je z něj prostě hned docela jinej člověk.





- Nebudu, zavrčel jsem.



Velice slušně poděkoval, láhev zasunul do zachovale vypadajícího mysliveckýho batůžku, a pár kroků poodstoupil. Jako mi přestal mi věnovat pozornost. Na co tu čeká, přemítal jsem. Na tu mou druhou láhev!, napadlo mne.

Začala ve mně opět stoupat zlost.



- Promiňte, pane, že se vám do toho pletu, ale ty problémy, co teď máte s tou vaší Helenou, jsou relativně běžné, po čtyřech letech vztahu.



Jako by mne opařil - to si nebudu nalhávat.





((pokračování)).

::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::