Pejsek pod botou

Pejsek pod botou

:::::::::::::::::::::::::::::



Nedávno ((psáno asi v roce 2018, nebo 2019)) v Praze v Dejvicích jsem v podvečer narazil na pána se psem - no, se psem; -všiml jsem si toho pejska až tehdy, kdy se mi připletl před nohy. Byla to nějaká velmi malá rasa (ve psech se zrovna dvakrát nevyznám, a tohoto jsem tedy nebyl schopen identifikovat) - a tady ten jedinec byl navíc patrně ještě štěně.





Zarazil jsem svou chůzi doslova v půli kroku.





-Nebojte se ho!, ozval se měkce onen pán. - ..Pojď sem, no pojď ke mně, volal na kolem mne stále ještě cupitajícího pejska měkkým barytonem, ..., s nábojem přívětivé lidskosti a la František Nepil v hlase.





-Já se bojím, abych jej nezašlápl, řekl jsem po pravdě.





To je docela známá replika, myslím -i když teď -navíc – i výsostně pravdivá - ale ten člověk ji asi neznal.





-Já se bojím , abych ho.. . ..Ha ha há, no to je dobrý!!..., zastavil se, a rozchechtal hlasitě na celé kolo.





-Já se bojím , abych jej nezašlápl - ..jó ha ha há, ..., ha há, ..., ha ha ha há!!



Ještě když jsem zacházel za další blok, slyšel jsem ho opakovat tu mou

větičku, ..., a jeho upřímně a dobrosrdečně znějící smích (stál přitom téměř přesně ještě stále na tom místě, kde jsme potkali -a sice na nepříliš frekvetovaném přechodu křižovatky na Flemingově náměstí).





Snad má i díky mně alespoň o trošku lepší den, ..., hřála mě myšlenka potom ještě drahnou chvíli.. .