930

Vzpomínala jsem,
když bylo slunce,
že by bylo krásné,
vidět se v Tvých očích.


Pak přišly kapky
a já brečela s nimi.
Příroda je něžná
a dodá síly,
když není milý.

Následoval vítr
a bouchal vrátky.
Nevrátila jsem se do pohádky.
Skutečnost psala řádky.

Sleduji počasí
a nemyslím na víkendy,
co nebudeme spolu.
Prostě se tak stalo
a hlavu vzhůru.

Kolik se vystřídalo jar a zim,
kdy nosila jsem Tě v hlavě
a říkala klávesnici,
že miluji Tě.

Strohý je den
v žilách samoty.

Milovala jsem Tě,
ale Ty nechtěl jsi.

Podepisuji to devítistou třicátou básní.

Brečím.

To se ještě smí.