Blackout

V tom prazvláštním tichu panelového domu, když spadlo kdesi vedení, zjistil jsem, že mohu mluvit s duchy.
Elektřina nebyla k mání od rána, ale duchové se kupodivu dostavili na kus řeči až kvečeru, to už jsem měl otevřené pivo z lednice, připomínající špajz a k němu kus trvanlivého salámu. A housku.
Plamínek svíčky poskakoval ve svém skleněném příbytku a já ho pozoroval. Věděl, že ho pozoruji, protože, co by jinak mělo za smysl poskakovat jen tak, bez diváka? Říkal jsem si, než ty doskáčeš, já už třeba budu v bezvědomí spánku, jako ostatně každou noc... Ale hned jsem si za takovou myšlenku v duchu vynadal, neboť je známo, že plamínky bez dozoru, nebo bez diváka dokážou napáchat spoustu škody. Tak jsem se na jeho taneček zkusil soustředit ještě víc.
A co duchové nechtěli. Začal jsem v tom podivném, avšak úžasném tichu klimbat. Zprvu jen tak nenápadně, aby si plamínek nevšimnul.
Posléze už ovšem trošku víc, a to, že vlastně usínám u kuchyňského stolu, mi připomněl plamínek sám, když něco zvláštně zasmrdělo kuchyní. Mé tři stříbrné vlasy děda Nezbeda. Běda mi. Snad ten proud zapnou co nejdříve.