Červený domek se zářivým srdcem

Jdu odlehlou uličkou ve městě v naší klidné čtvrti. U obrubníku stojí malý náklaďák a na jeho korbě poskládané červené kožené barové stoličky a rozebraný odřený barový pult a chlaďák Coca-Cola. Naproti červený přízemní domek s otevřenými dveřmi.

Poprvé v životě jsem nahlédla do tmavé kobercově červené chodby bordelu, který se zrovna rušil. Byl tam desítky let. Jeden z prvních ve městě po revoluci.
Okna ve výšce pasu se zdobnými mřížemi, vždy zakrytá červenými závěsy a lucernička tvaru srdce nad vchodem.

Kdysi před Vánoci jsem potkala starší paní na chodníku. Obě jsme byly ověšené balíčky a zrovna se zastavily pod jejich tíhou a bavily se o naší čtvrti. Paní se ptala, kde bydlím. V modrém starém domě naproti. Kousek odtud stojí komunistický panelák uprostřed staré čtvrti a paní na něj ukázala jako na své bydliště a usmívala se: „Když vykouknu z okna, napravo v ulici mám kostel a nalevo bordel.“

A já zas mám kapli té církve před třemi okny v obýváku a koupelny přímo za zdí zahrady ve vnitřním bloku. Nedělní rána jsou tu kouzelná.
Když jsem si jednou takhle v koupelně v létě u vysokého otevřeného okna myla a mazala obličej, zvony hulákaly čtvrt hodiny na celé město, v kapli do toho věřící nádherně zpívali, úplně moderně, ptáci všech druhů také měli koncert ve větvích stromů a po zahradní zídce si to pomalu našlapoval černý kocour.
Nádherné skoro meditační ráno.

A tak naše rušné město, kromě hlučných, auty ucpaných ulic, tak nějak ve svých tichých čtvrtích žije. Paní nebude mít výhled na červené srdce bordelu, místo toho přízemního červeného domečku vyroste zas strohá bytovka, jako ve všech ulicích okolo, včetně vedle našeho stopadesát let starého domu.
Místo koček a polorozpadlé stodoly již zbouraného domku vedle budou nad naší zahradou trčet kovové balkóny. Už tam bagry lomozí.

A tak smutně koukám na ty barové stoličky, kolik tisíců zadků asi musely vydržet, kolik toho tohle město ještě musí vydržet…

A černému kocourovi je to jedno… válí se pod mými okny v trávě.


.