Pan Nedoma

Opojné vzpomínky zakleté do času,
opojná kadlátek vůně i jejich kvasu,
táhlé tóny písní děděné v rodině,
táhlé cesty vrchy od dědiny k dědině.

Kraj kdysi i mým, již není zde koho znát,
kraj, kde není již komu být znám, a jen hlad
po paměti, jež toulá se vysočinou
a vytrácí se, když čas tne širočinou.

S létem Páně dávnotomu rytým v krovy,
i se jmény bližních vyrytými v rovy,
krajina, kde duší cítím se být doma,
jen ta těch citů si již není vědoma…