Pýcha a Zloba

Té, co moje je jak nechtěný příbuzný,
té Zlobě ve mne tak vzletně se dvoří
má vlastní Pýcha, jež dere se na výsluní,
a chvástá se, že v mém Já vše dobré zboří.

Dvoří se a lísá má Pýcha mé Zlobě,
nepředchází pád, má duše z toho strádá.
Až Zloba zpychne a Pýcha zlem prolne,
jak temné nitro zdolat mám, žádná rada.

Umět tak, co ani mnozí lepší nesvedou –
zašlapat svou zlobu, vyhnat z nitra pýchu,
však bez nich, budu stále ještě sám sebou?
Nezešílí duše v nicotě bez hříchu?

A tak opět vzpomínky na zítra jen zebou
když s Pýchou a Zlobou dál budu sám sebou.