sůl a čerň

.

Zaboř mi hlavu do popelu
a stříbrných vloček
a pokapej máslem

jsem pln mistrovství
slov medu
a hebkostí koček
jemně zvrásněn

a pod okenice studní malachitu
namoč mi čerň
a na tváře staň se rtům mořem

a odstiň se jak staří mistři v citu
napni plachtu těla
kůže až na dřeň

jsem slaný jako hvězdice mořská
z nebe padám
jako láska
hořká

a sním

taju jako karamel
jsem kotvou tvým vlnám
očím tvému chvěvu víček
a zbožím
karavel

mezi hvězdami se rosím
když své vše tam nosím

na strnštích nebe
kde dýchá boží směs z tebe

a prosím klid lesa
ať mne znovu z bláta hněte
a do dřeva mne tesá

a až den zmírá
za záře pomerančového nebe
a z mraků dýchajíc

pár hvězd ať padá
bouře se ohromí
a srdce se směje víc

.
.
.