5. VALJE 1972

Tvé ruce dovedl bych líbat věčně
Tvá pleť jemnější je broskve
vůni tvých vlasů nepoznám
snad zvadlé růže v prachu polní cesty
bílomodré moře k tvým nohám pěnící
spící racek poznal ji
a ze spánku vzkřikl:
už nemám tě!
studeně jiskřivá luna nám
odměřila čas na lásku
a tehdy když klonila se k spánku
já marně tebe miloval
já šílenec myslel jsem si
že tě mám
no ty byla si u svých Římanů
pila si s nimi s olověných pohárů
(za barevnými okny zněl
vítězný ryk Thráků)
krvavě rudá vína
jak sluce zapadající do krve
přivezené Řeky v amforách až z Nesebru.
Tam moře modré jak nebe a ty
teď víš, že marně tě mám rád
chladná byla jsi
(já myslel na žhavý písek v poledne)
a moje ruce ještě víc,
než indigový antarktický led,
v němž studeně se třpytí hvězdy
utopené v černi vesmíru,
který duní nekonečnou píseň
motorů Saturnů mířících na Lunu
varhan u nás v kostele
příboj moře
zpěv ptáků
ohluchl jsem a nestačil říct
miluji
přestože jen kousíček lásky
tobě dal,tys jí nechtěla ?
Zase jsi se smála
když jsem se ti díval do očí
v nich ztratil se mi celý svět a já v něm
pak marný stisk
na let ke hvězdám
kde zapomněl bych na tebe
teď letím ku Praze
snad jindy pochopím tě
tam u hvězd v trávě.