Tenká hranice

Co plyne v představě zmařené doby
uchopí s lehkostí pode svá křídla,
když plamen skomírá ve třpytu temna,
jenž v důvěře v svých rukou obrací.

Co rozpomene v čistém svitu noci
ve vlnách nazmar rozdmýchává pokoj,
když naráží na vlídnost zřídkavých proměn,
jež smí skrýt oblaka tížící horizont.

Co přechází v tak urputném tichu
pevně mne v dlaních obraz sevřený,
když vědomí s námahou poláme jas,
jenž v dáli promlouvá pamatuj.

Vyprahlé hlubiny odkrojí z posledních sil
bezelstné bolesti.

Tenká hranice
rozděluje
obzor.