Lucky

Byl jsem svobodný a do třiceti pár let chybělo. Prodával jsem v kiosku občerstvení turistům, kousek pod vrcholem Sněžky. Byla to malá dřevěná bouda ve které jsem i přespával. Naproti byly polská kasárna a mezi námi vydlážděný chodník neviditelné státní hranice.

Jednou či dvakrát v týdnu jsem chodil Obřím dolem do Pece pod Sněžkou. Neopomenul jsem také zajít do jedné ze dvou restaurací, popovídat si s místními a navštívit ve slušnou hodinu milé děvče, jež mi doufám, opět poskytne nocleh.

Když jsem ťukal na dveře pokojíku své milé, nebyl jsem sám. Vedle mne vzorně seděl nádherný gordonsetr jménem Luky. S kamarádem jsme jej tak pokřtili i s přípitky, protože Lackymu (anglicky šťastný) byl zachráněn život. Příběh se odehrál takto:

Kamarád Mirek vešel do restaurace koupit cigarety, vyslechl debatu dřevorubců u blízkého stolu. Jeden z nich prodával psa, jež mu důvěřivě seděl u židle za 10 piv a mluvil o česneku a "teplé" psí boudě. Přítel objednal u pultu patřičný počet piv, postavil je před majitele a s pejskem odešel.

Protože měl již novofundlandského psa, tak jsem s roubené restaurace Na Peci odcházel s Lakym v obavách, zdali budeme oba přijati v jednom z těch oken, jichž při soumraku svítilo na tmavé vzdálené stráni mnoho.

Po krátkém vysvětlení jsme byli přijati velice vřele. Být Luky, jak jsem mu říkal, chlap tak nevím...nevím...následovalo objímání, pusinkování a já dostal pusu jen letmo, když běžela o dvě patra dolů do kuchyně sehnat Lakymu něco k snědku. Luky byl slušně vychován, protože se za námi nesápal do úzké postele a Alenku přenechal mě.

Ráno jsme s Lakym vykračovali do údolí, kde ranní mlha vše ještě schovávala. V ruksaku vypráno na sebe a balík dobrot pro Lakyho. Kdo by si mohl lepší děvče přát. Zvládl jsem objednávku ve skladu potravin, do ruksaku dal ještě pár konzerv frankfurtských párků, bochník chleba a kráčel svižně k lanovce.

U lanovky byla již malá fronta turistů ale jeli jsme první. Vlastně ne. První cestoval těžký ruksak a my jej s Lakym následovali. Měl jsem trochu obavy jak to zvládne, ale choval se jako by lanovkou jezdil odjakživa. Pro silný vítr lanovka z Růžové hory na Sněžku nejela. Nebylo to poprvé ani naposled a tak náklad na záda a na slavný kopec jsme vesele vykročili. Spolu jsme tento úsek šlapali častokrát a když lanovka na Sněžku jela, Luky na sedačku nechtěl. Rozběhl se cestičkou lemovanou klečí a když jsem na horní stanici se sedačky seskočil, točil s dokola a radoval se že zase vyhrál.

Luky se stal miláčkem zaměstnanců restaurace na Sněžce a nejen tam. S polskými vojáky chodil na pochůzku po hranici a pokud nebyl k nalezení mazlil se v polské restauraci s paničkou majitele.

Jednoho podzimního dne se Luky opravdu předvedl. Odpoledne téměř žádný kšeft a tak jsem zavřel a sháněl čtyřnohého parťáka. V kasárnách mě informovali, že se hlídka vrátí až za hodinu a že Luky šel s nimi. Nechtělo se mi hodinu čekat a tak jsem domluvil aby Lucky přespal v polské restauraci a já vyšlápl tentokrát směr Luční bouda, Výrovka, Bafé na rozcestí, Lyžařská bouda. Všude přátelé, všude pivo i nějaké štamprle. Ještě nepospíchej, ženská musí vědět co si bere, brzdili přátelé moji snahu odejít.

Na dveře pokojíku jsem klepal s výčitkami. Mnoho do půlnoci nechybělo. Když se dveře otevřeli, nemohl jsem uvěřit co vidím, Luky mě vítal jako bych byl měsíc pryč. Alenka se chvilku mračila a poté jsem dostal vysvětlení, že již v šest večer proklouzl do kuchyně a vesele se hlásil.

Podzimní Krkonoše jsou uplakané, na hřebenech až na vzácné případy se občas z mlhy vynořil v pláštěnce samotář či dvojice. Čaj či grog a neshledanou. Brzy se stmívalo a tak jsme v podvečer chodili navštívit s Lakym personál v restauraci na Sněžce, nebo majitele restaurace v Polsku. Při jedné z návštěv, kdy vodka tekla proudem a večírku byl přítomen i velitel kasáren, si mne Januš, majitel restaurace vzal stranou a uzemnil mě otázkou, zdali bych mu Lakyho prodal. Nabídl mě hromadu peněz a mluvil dlouho, jak jeho žena je do něj celá blázen, že se u nich bude mít jako v bavlnce. Nabídku jsem bez zaváhání odmítl a argumentoval, že Luky je tu přeci s námi všemi.

Turisté žádní, tak jsem z nudy něco v kiosku předělával, Luky pospával na matraci před vchodem. Otevřel jsem nouzově konzervu frankfurtských párků a zvu jej na hody. Matrace před dveřmi prázdná. Šel za lepším do kuchyně v kasárnách, ani se mu nedivím. V kasárnách se ale Luky nestavil. Hotel kde Alenka pracovala byl zavřený a první hosty čekali až po vánocích.

Nespal jsem celou noc, marně jej vyhlížel. Luky byl pryč den, dva a již nikdy za mnou nepřišel. V kanceláři velitele kasáren jsem hlásil krádež. Tušil jsem kdo za tím je. Bohužel Poláci dokončovali na Sněžce dodnes stojící restauraci a kdokoliv z dělníků jej mohl odvést.

Příběh skončil smutně, dodnes na mého psího kamaráda, jež mi věnoval krásný rok přátelství, rád vzpomínám.