Sladká báseň

Namočila jsem maličkýho skřítka do čokolády.
Jé, ten je sladkej!
A k tomu přikusuju náměsíčný leknín
snad jen tak pro vůni.

Tak hezky trčím a jsem v náladový rovnováze
odobutá s ťapkama na vrcholcích noh
pozvednutých do výše modrýho polštáře.

Skřítkův křik… můj lek a…
náhle ztratila jsem rovnováhu… na podlaze.

Čokoskřítek olízal mi nos
a položil mi leknín na prsa: „Spi sladce!?“
Strašlivě se chechtá…
a já taky… s hlavou rozbitou.
V cestě pádu stál totiž stolu ostrej roh.

Strop se poulí a nadouvá a naklápí
úměrně ztrátě krve.
Splaskla mi hrdost, splasklo mi srdce
vykoulím slzu a pak už spím sladce…

.

… moje vina má hnusně šedivý tepláky
a velkej zadek, co v nich na mě sedá.

Posmrtně přeslazená jsem až běda.
Duše moje jak náměsíčný leknín
voní, voní k uzoufání.

V rovnováze nálady stavím se do řady
před bránou do pekel.

Čerti se radují, jak sladce mý hříchy voní.

V mysli mám poslední sladký verše…
ale to zas někdy v jiným životě.
Příště.

;-)


.