Večer u jezera

Počkej mě večer u jezera
v místech, kde vítr bloudí v lese
Snad tehdy přijde chvíle, která
do našich srdcí zaryje se

Tak jako tomu bylo kdysi
kdy soumrak klouzal po hladině
aby dřív, než se se tmou smísil
ustlal si přímo ve Tvém klíně

Zavírám oči. A ta doba
vnáší mi v zorné pole něhu
v vzpomínkách na to, jak my oba
srůstáme vleže zády k břehu

Kamení hladí. Tráva píchá
Či je to jinak? Již se neptám
Po kapsách tíží kila ticha
dokud Ti v uši nezašeptám:

"Natáhni ruce (obě) výš
až k špičkám korun od topolů
Utrhni, co v nich objevíš
než dáš své ruce zpátky dolů"

(Dodnes však nemám ani zdání
ulpě tak pouze na předtuše
co vše jsi do svých teplých dlaní
utrhla -> skryla v koutku duše)

Vzpomínka mizí. A přitom mně
zůstává v hlavě její zbytek
To, jak ses smála nepřítomně
oděna v šaty z lučních kytek

Jsou to již dávná léta. Sice
chtěl bych to všechno prožít znovu
pod bílou tváří od Měsíce
jenž se jak larva líhne z novu

Počkej mě večer u jezera
Budeme jako tehdy sami
nežli k nám zpoza opon z šera
připluje labuť z origami