Ztrátormarket

Můj svět to je ztrátomarket,
s širokou nabídkou soukromí.
Já v tom tratolišti štěstí spásném,
ztrácím sebe i svědomí.

Dochází mi, že vlastně chci nežít,
když pořádně žít, to neumím.
Připadám si, jak svůj vlastní přečin,
ve dne nejsem a v noci nespím, bdím.

Pořád si nalhávat, že něco změním,
kolem sebe, nebo uvnitř.
Mě už vytáčí a po letech vleklých,
je únavné se sebou žít.

Tak základní zvolím nastavení,
úsporný režim a volnoběh.
Nikam nedojdu, proč pořád běžím?
Kdy od světa odpojím přístroje?

Odstřihnu okolí, roztrhám plány,
ne jak jindy, ne potají.
Komunikační embargo uvalím,
na hrstku těch, co zbývají.

Můj svět to je ztrátomarket
v něm pocit sucha a bezpečí.
Tam zavírám oči i uši blahem,
on všechny trable vyléčí.

Můj svět to je ztrátomarket,
zem neomezených možností.
Klaněním se tomu, po čem prahnem,
dotýkáme se věčnosti.

Můj svět to je ztrátomarket,
tam i spravedlnost ocením.
Uprostřed cenovek a při platbě,
nepřipadám si bezcenný.

Můj svět to je ztrátomarket,
ohňostroj přehlídky marností.
„Hotově, anebo kartou?“ ptá se,
„hotově kartou“ odpovím.

Ztrácím se. (3x)

Když vtáhne… i vědomí.