v řečičti...
...
» autor: enigman |
probudil se ze spánku
a nevěděl kde je
mohlo to být kdekoliv na světě
kde je tráva hory a lesy
nebo uprostřed sebe sama
a mohl být jakkoliv starý
nahoře na pahorku mezi stromy
uviděl procházející ženu
jednu z těch
o nichž si muži myslí
že takové existují
přiblížila se k němu
ladnou chůzí
a zlehka pokynula na pozdrav
sedli si pod kvetoucím hlohem
bílé větve mu splývaly na ramena
a ona s úsměvem pronesla
vy vypadáte příteli
že jste se z něho právě vynořil
povězte mi něco o řeči
víte milá Sofrosyné
řeč je zvláštní
je jako pavučina
usednete tiše do stínu
a se zaujetím vyčkáváte
až se začnou spřádat slova
malují obrazy ve vaší hlavě
vykouzlí moře
zasadí hvězdy
rozdávají karty
a vše začne vířit
až se svět změní
drží v rukou nitky
vašich slz i smíchu
a vy tajíte dech
nad tou krásou
jak se rozvíjí
v jejích očích si hrály myšlenky
jako ryby mrskající se ve vodě
a v tom pohledu bylo cosi nezměřitelného
něco srdečně bezpečného
i něco hluboce vzrušujícího
jako bažinná voda
kdy nedohlédnete dna
mezi neuvědomělým a uvědomělým
a zároveň jej prozařuje slunce
a plní moudrostí
,,i vy mluvko,, zašvitořila
já vás slyšela
i když jste to neřekl
jak mi to vysvětlíte?
pozorovala jste někdy ryby?
nebo skálu?
nebo květiny?
nemluví jako my
stačí se na sebe podívat a víte
jejich řeč je prostě taková
je v ní všechno naráz
nepopsatelná radost
nemůžete ji zapomenout
můžete jen zapomenout že ji umíte
pokud si ji však osvojíte
nepřepijete se z pramene zapomnění
a nebudete bloudit
všechny věci jsou otevřené
vidíte co jsou a jak cítí že takové jsou
a ta moc kterou nevidíte ale cítíte
vniká do vás a kolébá duši vlastním rytmem
mlčky mě vzala za ruku a vykročila
a já ucítil jak ta její moc
stojaté vody v tůních rozproudila
a nevěděl kde je
mohlo to být kdekoliv na světě
kde je tráva hory a lesy
nebo uprostřed sebe sama
a mohl být jakkoliv starý
nahoře na pahorku mezi stromy
uviděl procházející ženu
jednu z těch
o nichž si muži myslí
že takové existují
přiblížila se k němu
ladnou chůzí
a zlehka pokynula na pozdrav
sedli si pod kvetoucím hlohem
bílé větve mu splývaly na ramena
a ona s úsměvem pronesla
vy vypadáte příteli
že jste se z něho právě vynořil
povězte mi něco o řeči
víte milá Sofrosyné
řeč je zvláštní
je jako pavučina
usednete tiše do stínu
a se zaujetím vyčkáváte
až se začnou spřádat slova
malují obrazy ve vaší hlavě
vykouzlí moře
zasadí hvězdy
rozdávají karty
a vše začne vířit
až se svět změní
drží v rukou nitky
vašich slz i smíchu
a vy tajíte dech
nad tou krásou
jak se rozvíjí
v jejích očích si hrály myšlenky
jako ryby mrskající se ve vodě
a v tom pohledu bylo cosi nezměřitelného
něco srdečně bezpečného
i něco hluboce vzrušujícího
jako bažinná voda
kdy nedohlédnete dna
mezi neuvědomělým a uvědomělým
a zároveň jej prozařuje slunce
a plní moudrostí
,,i vy mluvko,, zašvitořila
já vás slyšela
i když jste to neřekl
jak mi to vysvětlíte?
pozorovala jste někdy ryby?
nebo skálu?
nebo květiny?
nemluví jako my
stačí se na sebe podívat a víte
jejich řeč je prostě taková
je v ní všechno naráz
nepopsatelná radost
nemůžete ji zapomenout
můžete jen zapomenout že ji umíte
pokud si ji však osvojíte
nepřepijete se z pramene zapomnění
a nebudete bloudit
všechny věci jsou otevřené
vidíte co jsou a jak cítí že takové jsou
a ta moc kterou nevidíte ale cítíte
vniká do vás a kolébá duši vlastním rytmem
mlčky mě vzala za ruku a vykročila
a já ucítil jak ta její moc
stojaté vody v tůních rozproudila
Tipů: 17
» 27.04.23
» komentářů: 4
» čteno: 113(11)
» posláno: 0
» nahlásit
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: indiamanté... | Následující: aeronauti...