žalm

mám vše, co potřebovat mohu

dokonce mnohem, mnohem víc

celý den hledím na oblohu

a v noci zase na Měsíc


má duše prostá, uvnitř těla

jak ve skafandru zavřená

nemůže ven, i když by chtěla

je ticho, světla ztlumená


průhledem matným na svět zírám

cit v rukách snad se neztratí

neslyším, ze rtů odezírám

a čekám, zda se nevrátí


má šance zase k světlu létat

a oblohou se prohánět

v paměti nosím otisk světa

ať poznám, kam se vrátit zpět