Primabalerýna

Potácím se rovnou z flámu,
který ještě neskončil.
V motorice trochu plavu,
jak ví ten, kdo někdy pil.

Dlažební kostky jsou kluzké,
a lesknou se po dešti.
Čekám až mé sako uschne,
a na návrat paměti.

Odbíjení věžních hodin,
ztichlým městem za noci.
Vyzvoní, že něco dlužím,
tobě i své pověsti.

Bylas krásná, bylas milá,
jak od toho malíře.
Femme fatalle, taky víla:
dvě v jednom, no k nevíře.

Zkusil jsem to jak tolikrát,
pírka čechral sameček.
Tahle tvrz je nedobytná -
protentokrát zbytečně.

Vercajk s egem zastrčím si,
někam hodně hluboko.
Proudem deště hrají rýny,
odněkud zní Nabucco.

Před krámkem si odeberu,
z první várky pečiva.
Teplé je, já chladem blednu,
jak bych zemřel zaživa.

Noc je primabalerýna,
oděná dnes do černé.
Která mi přistřihla křídla,
zmařila vzlet ze země.

S tebou jsem chtěl totiž lítat,
až do nebes nás dva vznést.
Pády, ty předchází pýcha,
a snění zaslouží trest.

Ulicí se nesou kroky,
a jsem mírně povznesen.
Přitom zpívám, láskou opit,
song co známý jeví se:

Potácím se rovnou z flámu,
který ještě neskončil.
V motorice trochu plavu,
jak ví ten, kdo někdy žil.