Teorie haiku

Macuo Bašó (zakladatel) – Bašó přezdívka – banánovník, banánová chýše, ve které básník roky žil a navíc dostal banánovník jako dárek od svého žáka a zvolil si to jako pseudonym.

Pojmy, vysvětlující, co to haiku je

Gošičigo (go - 5, šiči – 7, go – 5) – rytmus haiku 5,7,5 mór (slabik …). Je to jakýsi vyšší princip. Japonci haiku většinou píší do jednoho řádku, my bychom řekli – sloupečku. Ale není ani tak důležité slabiky počítat. Haiku je haiku svým duchem a tím, že je napsáno tak, že v něm není NIC NAVÍC.

Móra – překládáno jako slabika. V japonštině nejen slabika ale i hláska, znělá souhláska, zdvojená souhláska… Proto většina japonských haiku o sedmnácti mórách, mají méně toho, čemu v češtině říkáme slabika, než bychom napočítali, někdy až o polovinu.

Kigo – zařazovací (sezónní) slovo, Japonci mají slovníky kigo, povolených a doporučených slov k zařazení do ročních období. Jde o symbol, o ukotvení v určitém období, ale i náladě – jarní (veselá, plná naděje), podzimní (smutná)…

Makoto – zvýraznění přítomnosti, skutečnosti, okamžiku, okamžitý objektivní zážitek, postřeh, nápad se subjektivním přesahem v tom, že vyvolá pocit, který může mít každý čtenář jiný.

Kireji – doslova řez - významový předěl od pointy, oddělení dvou dějů, děje od rozuzlení, dvou protikladných idejí, ukončení toku myšlenek vyvolaných prvním dějem. V Japonštině povzdech, citoslovce i jiný slovní druh … u nás nejčastěji pomlčka, ale i dvojtečka, lomítko …

Vabi – patina haiku, děj který je teď, ale přetrvá do budoucna.

Sabi – obsahuje estetické pojmy, krásná slova a obrazy.

Sabiši – osamělost, ale pozitivní, samota je tu plodná jako darovaný čas k poslouchání nitra, jde o „barvu“ haiku, o atmosféru.

Hosomi – ucho jehly, je malé, ale neuvěřitelné velká moudra jím pojdou, v kapce vody je celý oceán.

Karumi – vtip, zrníčko pravdy. Ano, vtip v haiku existoval od počátku. Rozdíl mezi senrjú je ten, že v senrjú je jeho vytvoření v plánu, je těžištěm. Kdežto u haiku, když se vtip vyskytne, je jakýmsi cinknutím, které podtrhne hlavní téma.

Oto – zvuk – šplouchnutí, cinknutí, šum …

Šibumi – smutná krása.

Tao – nepojmenovatelné.

Kotodama – výběr slov – evokování slov, jedno vyrůstá z druhého, vzájemná propojenost

Co ještě je (v) haiku

Nejznámější Bašóovo haiku – „do staré tůně skočila žába žbluňk“

má ještě jednu dimenzi, kterou Evropan nemusí spatřit hned, nebo vůbec. A to, že Japonec automaticky uvidí básníka, jak medituje v tichu tůně, jak se v nitru dostal do hlubiny duše (hlubina tůně) nehybnost hladiny, nehybná žába, nic ho neruší. A najednou rychlý pohyb, skok a zvuk žblunknutí. Právě toto přerušení meditace je tou další dimenzí.

Jako haiku jsou uznány i opaky starých známých haiku, anebo texty, které na ně odkazují. Taká jejich parafráze.

„žába skočila / do staré tůňky / žádné žbluňknutí“

Haiku mohou obsahovat i imaginace – oči na mě upřel a zůstaly v trávě
Nebo – „bojím se pavoučí lilie“ – znamená – bojím se smrti, neboť pavoučí lilie se vysazují na hrobech

Kokoro ni honó ga arimasu - v srdci mám plamen

Existuje a funguje Světová asociace haiku – samotní Japonci podporují to, aby haiku nezůstalo rigidní, nezůstalo popisem.

V roce 1999 vydala tato asociace tzv. Macujamskou deklaraci a asi o rok později macujamskou zprávu, kde se píše – nejaponská haiku nepotřebují japonskou fixní formu a ani kigo, aby se mohla nazývat haiku.

Z čeho haiku vzniklo

tanka – volnější literární útvar, ze kterého vzniklo
renka – řazená báseň

Haiku jako společenská hra, žertovné i vážné básně, jeden napsal, druhý pokračoval a závěrem byla vypointovaná sloka. Poté se psala ona sloka samostatně. A to už bylo haiku.