Hlas v hlavě

Bolest. Cloumá mým tělem! Je mi smutno. Chybí ti, co?! Směje se mi můj vlastní vnitřní hlas. Jo, ale i tak to bylo správné rozhodnutí. Ozve se moje racionální myšlení. Je štěstí, že se zaplo právě včas. Asi by to byla jiná tragédie. Anebo taky ne. Dovolala jsem si s jednou paní, která můj hlas nazvala debilem. Prý ho každý v sobě má. A mohu říci, že i já svého debila občas poslechla. Občas? Dobře. V poslední době asi každou vteřinu svého života. A to přesně ve chvíli, kdy jsem nechtěla nést zodpovědnost za nic. Zkrátka se zdevastovat. Rozbít se na několik střípků. Neexistovat. Pohřbít svoji duši. Stop! Tohle jsem dál nemohla dělat. Dušení mého vnitřního já bylo dost. Tentokrát to vydržím. Žádní muži! Od teď to budu jen já. Mé současné já na sobě chtělo pracovat. Jenže ten debil v hlavě neustále něco mektal. A to dost často! Ó, bože, jak mě pokaždé shazoval před sebou. Tuhle mě odradil od časného vstávání. Prý je jedno, zda půjdu s mastnou hlavou do práce. Je konec. Křičím na svého pomateného debila. Vracím se. Tak bacha! Přímo ječím do prázdnoty v mé mysli. Nikde není. Někde se nejspíš schovává. Zbabělec! Za poslední měsíce toho bylo opravdu hodně. Ani byste netušili, co člověk zase mohl zažít. Je to jako když si koupíte lístek na nový film, ale v polovině promítání zjistíte, že je vlastně docela stejný jako ten předchozí. Naivita zase vyhrála. Tentokrát budu chytřejší… směju se životu do tváře. A víte co? Proč ne?! Říká se, že bez bahna lotus nevyroste. A já vím, že na sobě ještě nějaké to bahno mám. Musím porazit své strachy. Stát hrdě a zírat jim do tváře. Jedině tak mohu v životě vyhrát.